22°C
V otázkách a odpovědích, které si navzájem kladou, odkrývají humbuk okolo nablýskané show, která z nich udělala hvězdy.
Miro: Jednu věc mi prosím tě vysvětli. Během celé soutěže se kladl důraz na to, abychom byli všestranní, abychom uměli zazpívat všechno. Není to tak trochu blbost?
Martin: I klavírista Ďuro Tatár říkal, že se v porotě mluví o tom, že by zpěvák měl být komplexní. Kdyby tomu tak bylo, tak žádný zpěvák nebude rozpoznatelný. Kdybys takového slyšel v rádiu, tak ani nepoznáš, kdo to je. Ty jsi skvělý v tom, co děláš, jsi rocker. Proč bys měl zpívat Welcome to the Jungle v r´n´b verzi ve falzetu?
Miro: Mě to taky vytáčelo. Jako řeči lidí, že neumíš udělat rockovou show. Přece jsi jinak zaměřený zpěvák. Já zase nedokážu zazpívat to co ty. Ty bys asi neuměl pobíhat po jevišti jako já, ale to ve svém žánru ani nepotřebuješ. Je třeba vyvrátit ten dojem, že zpěvák by měl umět všechno. To je kravina.
Martin: Když jsme byli ve finále a porota mě třikrát tipovala na vítěze, jak jsi to pociťoval? Protože mně to už přišlo trochu blbé. Už jen to, že se jich na to ptali.
Miro: Přišlo mi to nefér. Vždyť se k tomu vyjádřili po každé písničce.
Martin: Dobře víš, jak je to s těmi tipy poroty…
Miro: V prvních třech finálových kolech mě stále tipovali na vypadnutí. Když jsem zpíval Elán, tak by mě dokonce všichni čtyři nechali vypadnout. Tehdy jsem si řekl, že to mám »u prdele«. Celou show stavěli na tobě a až potom se ukázalo, že jsou tu i ostatní.
Martin: Jo, jo. Když jsi začal vynikat, tak se hned všude psalo »chtějí Chodúra potopit?«. Lidé nemají ani ponětí, jak se ta SuperStar vlastně dělá.
Miro: Občas to vypadalo tak, že jsi ty všechny pochvaly bral jako samozřejmost, když mi nakládali…
Martin: Bylo pro mě těžké zareagovat na to, když mě chválili. Já nikdy nevím, co mám dělat. Když se usmívám, tak si hned všichni pomyslí: „Aha, Chodúr se samolibě směje,“ a když se mračím, tak jsem zase za hlupáka. Radši mám, když mě kritizují. Ať se snažím být jakkoliv přirozený, nikdy se nezavděčím všem.
Miro: Já se přiznám, že mi na tobě stále něco překáželo. Když je mi někdo nesympatický, tak to neřeším, ale v tvém případě to bylo jiné – zvláštní. Stále jsem nějak viděl, že jsme si podobní. A fakt – oba jsme Střelci, neděláme si těžkou hlavu ze zbytečných věcí a myslím, že máme potřebu si vytvořit vlastní prostor. Dělal jsi to samé co já, ale jinak.
Martin: Když si kluci užívali s holkami, já byl zalezlý na pokoji a ty ses zase sám flákal po městě.
Miro: Ostatní tě považovali za odměřeného introverta, ale já viděl, že jsme si podobní.
Martin: Co tě nejvíc znervózňovalo během SuperStar?
Miro: Přehánění některých věcí, šaškování v limuzíně… Dělali z nás prezidenty, velké hvězdy a přitom jsme normální, jednoduší lidé, kteří chodí bez problémů po městě. Stále se řešila ochranka a bezpečnostní opatření. Mně osobně to lezlo dost na nervy. A úplně nejvíc mě nas…, když nám před posledními finálovými koly toho dávali čím dál víc a víc. Místo učení textů jsme dělali nepodstatné věci.
Martin: Všechno pro image.
Miro: Ono to je sice pěkné, že chtějí vytvořit SuperStar, ale tím přístupem jdou proti kvalitě. Netuším, jaký má efekt, když poslední finálové kolo, které má být o padesát procent lepší než předešlé, je o padesát procent horší. Jen proto, aby se mohlo říct, jak nám ztěžují podmínky. Jak nás trénují.
Martin: Ta pozlátka, která se dělají pro lidi u televize, jsou opravdu směšná. Potom to vypadá tak, že se opravdu vozíme v limuzínách. Nikdo však neví, že nás vzali obyčejnou dodávkou a do limuzíny jsme si přesedli těsně předtím, než zapnuli kamery.
Miro: Po finále jsem slíbil, že si uděláme pánskou jízdu. Samozřejmě bez limuzíny. Doufám, že jdeš…
Martin: Jasně, že jo. A na dámskou nepůjdeme?
) že? viď? co? 
