Křesťané nebo odboráři
Češi jsou výjimečně ateistický národ, takže příliš nehrozí, že by v neděli hromadně mazali do kostela nebo že by urputně světili církevní svátky. Přesto lidovci navrhli zákon, který by prodej reguloval, a mnozí se nad ním rozněžnili.

Jak si ubohé ženy napečou, když musí sedět za kasou? Kdy budou s rodinou? Když pomineme fakt, že i zdravotnický personál jsou z větší části ženy a nad jejich pečením se nikdo nezamýšlí, vyvolávají hrátky kolem prodavaček z řetězců reminiscence na doby minulé, kdy jen dělná žena byla hodna ocenění.

A prodavačka v řetězci takovou proletářkou v pravém smyslu je, nikdo jí nezávidí, nikomu nekonkuruje, má jiné starosti než se starat o rovnoprávnost, zkrátka z hlediska křesťanské lásky i odborářského nadšení je ideálním beránkem. Kdo by těm ženským nepřál trochu volna?

Regulace není legrace
Problém je, že když dojde na argumentaci, vyjdou na světlo podivné motivy. Chceme donutit rodiny, aby ctily „tradiční hodnoty“ a o víkendu nenakupovaly?

Chceme ukázat, že prodavačky zasluhují víc ohledů než ostatní, kteří pracují na směny? Nebo že je nakupování aktivita, za kterou je třeba se vlastně stydět? Nebo dát těm, kteří pracují za neuspokojivý plat, pocit, že se jednou vzbouřili a nandali to těm zbohatlíkům, co v sobotu lezou do Lidlu?

Když nejde o život, nejde o nic?
Jistě, když budou pár dnů v roce velké obchody zavřené, nic se nestane. Hlady neumřeme, dokonce ani redukce zaměstnanců obchodů asi nenastane, a v marketech si v té době možná v klidu udělají inventuru (sice s těmi samými prodavačkami, ale veřejnost bude mít uspokojující pocit, že zaměstnanci a zaměstnankyně tou dobu šťastně dovádějí s potomstvem). Je ovšem na tohle potřeba zákon? Regulace na nejvyšší úrovni? Státem vybrané svátky, které jsou významnější než jiné svátky?
A když chceme opravdu pomoci pracovníkům řetězců, nebylo by lepší napřít síly a kontrolovat dodržování zákoníku práce než zákonem upravovat, kdy smí mít obchod otevřeno?