Přiznávám se, že mě to nadzvedlo. Nejen proto, že mám jedenáctiletou dceru, taky proto, že jsem kdysi dávno sama byla desetiletou holčičkou, poté čtrnáctiletou holčičkou, a přesto mi tak nějak pořád nedocházelo, že by si o mně někdo myslel, že jsem k mání. Chtěla jsem prostě být jen krásná, jako jsou baletky v televizi, a pokoušela jsem se o to za pomoci černidla Brill Cil, loje na rty a obarveného trička. Sexualita je totiž nástroj, který v deseti letech opravdu používat nedokážeme… Ostatně, někdo se ho nenaučí používat celý život.

Oblékají se jako děvky
Prezentovaný názor na holčičky „k mání“ je jen kultivovaněji vyjádřeným postojem patřícím spíš k restauracím nižších cenových skupin.

Prostě, pokud má holčička nabarvené vlasy, džínové šortky nebo rtěnku, nemá už právo na hájení, protože chlapy svádí, lhostejno, že nejspíš jen napodobuje to, co vidí, že si, jak už to děti dělají, zatím jen hraje na to, co dospělá žena opravdu používá.

Jedno nehezké úsloví říká, že „s holkama je to jako s bramborama, když jsou dost velký, jsou i zralý“, a i když dobře víme, co je správně, občas se ode dna zvedne bahno a vyvře na povrch v komentářích ke kriminálním případům, v odsudcích obětí zneužívání nebo minimálně v nevhodných komentářích, které často děti dost vyděsí.

Hra s jasnými pravidly
Lidská paměť je navíc nedokonalý instrument, a když dnešní čtyřicátnice farizejsky tvrdí, že ony si ve třinácti ještě hrály s panenkami, zapomínají dodat, že ve čtrnácti pak v městském parku přicházely o panenství.

Pravda, neměly jsme tolik barviček, ostatně, neměly je ani naše dospělé matky, neměly jsme barevná trička ani lesklé minisukně, turkáče ani snapbacky, ale ničím jsme se nelišily od dnešních holčiček, protože vývoj, pokud děti nevystavíte obzvláště extrémním vlivům, jde svým tempem.

Viktoriánská Anglie měla devítileté prostitutky a dnešní Afrika má své dětské vojáky, ale normální, duševně zdravé děti v deseti letech opravdu nenaznačují svým oděvem nic o tom, že jsou k mání. Nikomu.