Nechte vlajky vlát
Ke státní vlajce jsme většinou chladní, rozhodně ji nevěšíme na stožár na zahrádce. Možná je to dozvuk povinných vlaječek za okny, možná přirozený sklon Čechů „mít to na háku“, možná i ostych, protože ušlechtilé city obecně projevujeme jen maskované cynickým úšklebkem, ale když „se hraje“, dojímáme se u vlaječek docela rádi, a pokud „se vyhraje“, národní hrdost ještě chvíli vydrží.  

Když se nevyhraje, jdou vlajky rychle dolů a Češi se trochu stydí, že se nechali unést, nalítli na vějičku národní hrdosti a ona to ta banda projela.

Ne že by to bylo vysloveně špatně, fangličkaření není to, co by člověka nějak zvlášť povznášelo, ale na druhé straně není třeba si dát za každý projev národní hrdosti okamžitě pár facek. Trocha optimismu taky neuškodí, pokud se jinak národ s rozkoší rochní ve špatných prognózách a v hrůze i z islamistů, kalhoty dole už v době, kdy brod je v nedohlednu.

Jágr na hrad
O současném hradním pánovi si můžeme myslet, co je libo, ale vážné úvahy o tom, že by na prezidentský stolec měl zasednout hokejista, mě přece jen trochu vyděsily.
Nemám nic proti hokejistům ani proti Kladeňákům, ale vědomí, že je v České republice přímá volba a ke kandidatuře na prezidenta by stačil i bronz na MS, je trochu znepokojující a svědčí o tom, že Češi sice navenek úspěchem pohrdají a zlehčují ho, ale za „vítězný doutník“ leccos odpustí a rádi se na něm také přiživí. Naštěstí hokejisté většinou zachovají zdravý rozum a drží se své hokejky či vyrážečky.

Fáze rozčarování
Češi na chvíli sňali masku a teď jsou z toho trochu rozpačití. Na chvíli jsme přestali sýčkovat a přišlo co? Studená sprcha. Příště se takhle nachytat nenecháme a budeme sýčkovat od začátku až do konce… a možná budeme příjemně překvapení.

Názor psychologa:
Češi se neradi „spálí“. Sebereflexe je naší silnou stránkou, někdy to však přeháníme.
Ve skutečnosti nemáme k „mindráku“ větší důvody než jakýkoli jiný národ. Neschopnost užít si úspěchy a přijmout neúspěch bez toho, abychom ho považovali za historické stigma, Čechům škodí.
Zapomeňte na to, že sebepodceňování, ať už upřímné, nebo předstírané, patří ke slušnému vychování. A mimochodem, i čtvrté místo je pořád důvod k oslavě, ne?