Děti jsou nejzranitelnější cíle.
V případech sexuálního zneužívání a týrání jsou děti těmi nejbezbrannějšími. Ohrožení přichází od osob, které dítě nejvíc miluje a na kterých je navíc i závislé, v prostředí, které by mělo být oázou bezpečí. Navíc princip rodiny sám o sobě předpokládá jisté spojenectví jejích členů, které podezření samozřejmě rozmetá.
Děti jsou navíc z hlediska veřejnosti méně důvěryhodnými svědky, ty mladší navíc ani nejsou schopny precizně zformulovat svědectví.
A v neposlední řadě, zneužívání se z mnoha důvodů bagatelizuje. „Popřít“ se ho často snaží nejen rodina, ale i veřejnost.
Jaký je názor psycholožky, která pracuje se zneužívanými v dospělosti?

Proč rodiny i veřejnost mají tendenci zneužívání bagatelizovat?
Nedůvěra je častou reakcí ze strany široké veřejnosti. Všimněte si, že častou, téměř všudypřítomnou, odpovědí pod články týkajícími se zneužívání dětí bývá: „A nevymyslelo si to to dítě?“. Mnohé výzkumy potvrdily, že vymyšlených případů zneužívání je naprosto mizivý zlomek... Místo aby se mluvilo o tom, co dítěti takové trauma způsobí, jak mu nyní a dále pomoci, co mu způsobí případné prohánění kauzy médii, se sáhodlouze probírá, jestli si dítě vymýšlí nebo ne.

Vyhráno není, ani když veřejnost/okolí uznalo, že si to oběť asi úplně nevymyslela. Ale třeba aspoň trošku? Nebo to nebylo tak hrozné? Když už se přeci jen někde otevře téma, co může způsobit sexuální zneužívání dítěti, kam povede jejich život a jestli náhodou tací nejsou mezi našimi blízkými nebo v naší rodině, rychle debata utichá, a nebo přechází v bagatelizaci, typicky jako v ukázce z diskuse na internetu: (o čtrnáctileté zneužívané dívce) „Muž v nejlepších letech možná podlehl vyzývavé dívce... Všichni víme, co takové holky umí...“

Proč se tomu tak děje? Možná je na vině strach ze zhroucení poškozených. Nemůžu mu stejně pomoct, ani nikdo jiný, tak co. Nebo strach z toho, že se to týká víc lidí, než se zdá? Nebo strach ze spekulací, zda se to nedělo i ve vlastní rodině (i kdyby byla dotyčná osoba skálopevně přesvědčena, že ne), snad strach z falešného obvinění vlastní osoby nebo příbuzného? Co kdyby někdo ukázal prstem? Ano, strach je to oprávněný, protože těch případů je bohužel vcelku hodně a jen nepatrný zlomek obětí se s tím někomu svěřil a jen nepatrný zlomek z nich své vzpomínky a bolest sdílí (takovou obdivuhodnou výjimkou je Eva Štefková se svou knihou Dotyky zla aneb Nezletilá milenka, ze zahraničních např. Lisa Moosová – Poprvé a pak pořád znovu) nebo se jako kauza veřejně vyšetřovalo/propíralo.

Zneužívaných, kteří mlčí, je mezi námi hodně. A nejsou to jen ženy znásilňované svými otci, otčímy, bratry, bratranci, strýci a dědečky, ale také děti zneužívané svými starými (nejčastěji v důsledku demence, zvláště pokud jde o jejich první delikt tohoto druhu) prarodiči a praprarodiči. Jsou případy zneužívání mladých chlapců osmdesátiletými nemohoucími babičkami! (Většinou doteky, tzv. osahávání nebo nechání na sebe sahat.) Skoro nikdo se nedokáže svěřit s takovou vzpomínkou, přeci jen, kdo takovou absurditu uvěří člověku, který to zažil, když mu bylo čtyři, pět, šest let? Jistě se mu to jen zdálo! A zvláště se bagatelizuje zneužití bez sexuálního styku. „Bůhví, jak sis ty doteky vyložil, vždyť tě jen hladil/a, myl/a.“

Jaké jsou důsledky zneužívání?
Častý důsledek sexuálního zneužívání v dětství bývá vyšší problémovost (nejčastěji prostituce a narkomanie), protože poškozený nemá zafixované hranice „normality“ v sexu, sex ho jak láká, tak odpuzuje nebo s ním zachází jako s „měnou“. Nebo naopak často končí život poškozených v osamění z obrovského strachu ze sexu, ale i partnerství, manželství a rodičovství, (strach z doteku může být i tak velký, že člověk nesnese ani dotek lékaře nebo podání ruky v běžném společenském styku), a to pramení především z nedůvěry v lidi. Na prvním místě nedůvěru zasel pachatel sexuálního zneužívání, ale tím tento problém nekončí.

Dále se všeobecně ví, že většina lidí v dětství zneužívaných si nese s sebou do života nějakou psychickou poruchu, jsou prostě jiní, divní, nevíme, jak s nimi máme jednat a mnohdy se nám vlastně ani nechce. I proto láká nad tímto tématem mávnout rukou, pokud se neukáže, že „oběť“ lhala a pak si můžeme s úlevou říci, HA, a mít důvody k dalšímu přehlížení problému.

Ještě bych jako psychoanalyticky orientovaný psycholog ráda uvedla jeden (nepříliš častý) typ osob, kteří bagatelizující sexuální zneužívání, a to jsou ti, kteří ho zažili a jako obranu ega proti jeho poškození (bolestí), obranou proti zhroucení, tuto vzpomínku vytěsnili do podvědomí (jako když se špína namete do komory a zavřou se dveře) – tedy si ji nepamatují, ale něco v nich je sice k těmto tématům láká, ale zároveň je nutí tato témata popírat u jiných (aby se neotevřela ta jeho vlastní, vzpomínky nevypluly a nezpůsobily „já“ bolest, případně ho ochromily, poškodily). Ale stále odněkud bolest vyplouvá a člověk ani přes vytěsnění traumatu nemusí být bez psychických obtíží. Jen nezná jejich zdroj. Nebo zde může být vytěsněna vzpomínka nebo myšlenka na to, že se to dělo ve vlastní rodině nebo okolí – ač někomu jinému.

Jakou roli v případech zneužívání hrají instituce?
Problémem je nedůvěra. Často se stává, že na dítě (i když častěji na dospívajícího a dospělého) hlásící znásilnění na policii je udeřeno hned zkraje, jestli si to nevymyslelo, pochybnosti, nechcete se rodiči/sourozenci/prarodiči atd. pomstít? Samozřejmě je třeba analyzovat i tuto možnost, ale primární nedůvěra je vlastně zrada. „Když mi policie jako první věc řekla, že jsem si to stejně asi jen vymyslela a že si za to beztak můžu, když beru pervitin (začala jsem až po třech letech znásilňování vlastním bratrancem a jeho otcem) a chodím takhle oblíkaná, měla jsem pocit, že mě znásilnili taky, a málem jsem ze zvyku roztáhla nohy a zavřela oči,“ řekla mi osmnáctiletá klientka.

Hranice důvěry v případech sexuálního zneužívání je opravdu tenká, ale vždy se vyplatí věřit dítěti a pak až zkoumat, co se děje nebo dělo. I kdyby se ukázalo obvinění jako falešné, dospělý má lepší předpoklady (už ze samotného postu dospělosti, předpokládané zralosti a zkušeností) se vyrovnat s nedůvěrou a nepravdivým obviněním než dítě, které je podezříváno ze lži nebo jemuž je nevěřeno. I kdyby rodič obvinění neunesl, třebaže falešné, větší tragédií by bylo, kdyby zneužité dítě neuneslo, že je prohlášeno za lháře. To, že falešné obvinění ze zneužití dítěte je traumatizující a nejen psychiku obviněného často poškodí, se s tímto nevylučuje. Důležité je dospět k finálnímu správnému odhalení, co se doopravdy stalo. A to může trvat delší dobu a mělo by (a musí) stát na posudku více odborníků.