Kolegyně Františka nemilosrdně hodnotí outfity a má to snadné, ty se každý rok mění. Co ale napsat o interpretech, kteří se naopak měnit nesmějí a neomlouvá je, jak se zdá, ani smrt?

Rituál
Je naprosto jasné, že bez božského Káji by to nešlo, ne proto, že by ho ještě někdo poslouchal, ale prostě proto, že by se Slavík bez něj a bez černobílé Lucie ponořil do totálního chaosu. Ostatně, i Kabát už smrdí naftalínem tradice, proč vymýšlet někoho nového, když ti staří ještě slouží. Gott dostal Slavíka a to znamená, že svět je tak nějak v pořádku, bez ohledu na prezidenta, ceny ropy nebo globální oteplování.

Rukou společnou a nerozdílnou
Není to jen tak, zajistit patřičný rituál, ale Češi se dokážou v chvílích, kdy jde o všechno, spojit a zahlasovat jako jeden muž, aby se Karel zase dostal na své místo. Soutěž už sice ani moc není soutěží, je však betonovou jistotou a ti, kteří jí neholdují, aspoň každoročně mohou zanadávat, že je to přehlídka zombiů.  Možná však, že je to taky vzpomínka na staré zlaté časy, kdy se smělo hlasovat jen v mezích zákona a direktiv ústředního výboru.

Holka se špatnou pověstí
Český slavík je anketa, o jejíž nepoctivosti není pochyb. Kdo má vyhrát, vyhraje, i kdyby čert na koze jezdil a kategorie se měly sloučit, vyloučit, vyškrtat, nebo rovnou zrušit, ale přesto vzbuzuje v národu (dokonce i v těch, kdo Slavíkem pohrdají) jistý sentiment, asi jako bláznivá tetička nebo lehká holka, co odkvétá před očima rodné čtvrti.

Možná by stálo za to nějakým způsobem tuto národní kuriozitu zakonzervovat a uchovat pro budoucí pokolení jako tajnou neřest, kuriózní hříšek české kultury, odkaz stejně důležitý jako hospodské popěvky a kýčovité výšivky.

I tohle jsme my a ten, kdo tvrdí, že Českého slavíka nikdy nesledoval, se na něj tajně těší dodnes.