Žijeme v bublinách. Pražáci, matky s dětmi, novináři, dělňasové, politici, každý má tu svou „kavárnu“, kde jsou lidé, kteří mají podobnou práci, podobný osud, podobný příjem a podobné hodnoty. Svět za pomyslnými dveřmi pozorujeme s nedůvěrou, pohrdáním, nepochopením, to podle povahy a stupně rozčilení a nemůžeme se srovnat s tím, že ti ostatní to mají jinak, ať už jde o volení, rození, kradení, ježdění nebo třeba nakupování. Vy jste ti vyvolení, ti, kteří prohlédli… ti ostatní, darmo mluvit. LIDI jsou prostě BLBÍ.

Lidi jsou vždycky ti ostatní
Lidi kradou, lidi volí ksindy, lidi nevidí nebezpečí, prostě ti lidi, ti nám to tu komplikují. Lidi jsou prostě hrozní, zato člověk, ten se snaží, jenže co zmůže, pokud mu lidi házejí klacky pod nohy?  Nic, ať už v kavárně, či mimo ni. Na druhé straně, pro lidi my autoři píšeme. Co si tedy lidi vlastně myslí?

O co jim jde?
Abyste zjistili, o co jde lidem, kteří jsou mimo vaši kavárnu, se musíte trochu snažit a vydat se tam, kde vás nebudou hladit po srsti. Bezdětní na mateřský server,  venkovani na hipsetrský web, levičáci k pravičákům, pravičáci k anarchistům, křesťané k pohanům… a při té návštěvě musí člověk naslouchat, přemýšlet a okamžitě se nezablokovat, což je samo o sobě těžké, protože každá kavárna má své uctívané pravdy. Na druhé straně, většinou má každá „kavárna“ i něco, čemu stojí za to přijít na kloub, nahlédnout pod povrch. Není potřeba souhlasit, ale zjistit, proč má někdo jiný názor, je často taky cenné.

Pražákům, těm je tu hej.
V kavárně… Taky v knihkupectví, případně v kanclu, kam chodíme na půl desátou.  Při pohledu zvenčí patříme do „kavárny“ skoro všichni. Všichni, kdo „nekopou do zmrzlé země“, ale klofou do počítače, ať už je to, co je to. Rejpalové, „opinion leadři“, i „hérečky“, ale také zastánci feminismu, „noví muži“, umělci, performeři... pravdoláskaři, ať už to znamená cokoli. Dříve, kdysi v dobách mého mládí, se říkávalo „pracující inteligence“ a i tenkrát to mělo jaksi nejednoznačný přízvuk, jako by na duševní práci bylo něco poněkud nepoctivého. Pevně doufám, že se časy, kdy se inteligence musela omlouvat přívlastkem „pracující“, nevracejí.