Ti, kdo pracují s češtinou, už si toho všimli dávno. I ty nejostřejší vulgarismy už ztratily svůj šokující potenciál a genitálními výrazy dnes smí pohazovat i jemná dáma.  „Do p*dele“ je nové „jemine“, aby se tak řeklo.  Nadává se naživo, nadává se v knihách, ve filmech je „bloody fucking“ takřka všechno, ale pořád jsou místa, kam vulgarismy nepronikly a proniknout by ani neměly.

Jsou hranice
Jazyk má svá pravidla, mantinely, které určují, kam až můžeme, a měly by zaručit, že se vulgarismy neusídlí v mluvě učitelů, moderátorů veřejnoprávní televize, že se nestanou normou veřejných projevů, zkrátka že zůstanou tam, kam patří, v emocionálních výlevech, kterými se neprezentujeme na veřejnosti, pokud nejsme frontmany punkové kapely.  Holiny do opery a vulgarismy do oficiálního slovníku představitelů státu zkrátka nepatří.

Efekt motýlích křídel
Chtělo by se říct, že vyznamenáním na mikině to začíná …  Že stačí málo a hráz se protrhne, že norma se posunuje a „zítra se bude nadávat všude“, prostě proto, že je to normální, že se to smí a že je koneckonců docela příjemné neomezovat se a odreagovat negativní emoce jadrným slovem začínajícím na k, nebo p.  Můžeme kašlat na přehnaný jemnocit, na dresscode, na kinderstube a šťastně plácat, co nám slina na jazyk přinese  a oblékat, co nám padne pod ruku v naději, že nebudeme souzeni a  že to na nás nevrhne špatné světlo. Nebo můžeme dosáhnout takového stupně „nirvány“ nebo ignorance, že je nám názor okolí z duše a zcela lhostejný.
Otázkou ovšem je, jestli je žádoucí a zdravé, aby se exhibice tohoto typu financovaly z daní.