Ve starých zlatých časech nebyly děti duševně nemocné ani stresované. Byly jen neposlušné, nevychované, rozmazlené, celkově desperátní, nebo úplně k ničemu. Byla to taková idyla, nebo jen špatná diagnostika a jiné priority?

Počet osob, trpících psychickými poruchami, se každopádně zvyšuje, ať už jde o děti, nebo dospělé, anorexie opravdu zabíjí, ADHD opravdu komplikuje život nemocnému i ostatním, obsese a úzkostné poruchy dělají dětem ze života peklo a rozhodně je nelze vyléčit procházkami po parku, nebo rákoskou, i když po tom hlas lidu často volá.

Ostatně, tělesné tresty mohou naopak psychické problémy generovat a přinést dětem problémy v oblasti zvládání agresivity a ovlivňují i vztah dětí k sexu.  60-70 %  českých rodičů přitom považuje fyzické tresty za nutné (nebo to aspoň tvrdí). Fakt ovšem je, že tvrdou drezúrou lze možná vychovat žoldáka cizinecké legie, u kterého jeho šéfům nevadí, že ve volném čase mlátí prostitutky, ale duševně zdravý a vyrovnaný jedinec vyroste z dítěte spíš navzdory bití, než díky němu.

Moje dítě není blázen
Pokud mají rodiče vůči psychiatrii předsudky, mají jejich nemocní potomci často smůlu. Příčiny jejich problémů se hledají všude, jen ne tam, kde jsou opravdu a dětí často udělá několik koleček po doktorech, než se zjistí, že klinický nález prostě není a že „je to v hlavě“. Schlíplý rodič pak přivleče potomka k psychiatrovi jako na popravu, protože duševní nemoc není v jeho očích tak počestná, jako třeba podrážděný žlučník, ale je jaksi nemorální, vyhrazená pro zvrhlíky a nespořádané lidi.

Užít si diagnózu
Vedle těch, kdo psychiatrickou péči odmítají, jsou tu ovšem i ti, kdo diagnózu striktně vyžadují a lebedí si v ní. V jakémkoli nestandardním chování dítka spatřují zárodek budoucí geniality a jsou odhodláni vlohy potomka pěstit a chránit všemi myslitelnými způsoby. Právě oni přispívají k názoru, že děti s psychiatrickou diagnózou jsou ve skutečnosti jen nesnesitelní spratci, kterým by prospěla pevná ruka  a trocha pravého rakouskouherského drilu.
Dětem ovšem samozřejmě škodí i rodič hyperprotektivní, i ten, kdo jeho problémy ignoruje, případně zlehčuje a hlavně, ani jeden přístup situaci neřeší.  Každopádně, mláďata budeme potkávat v ordinacích psychiatrů, v psychologických poradnách i ve stacionářích dál a možná víc. Nejspíš ne proto, že by duševních nemocí tolik přibylo, ale prostě proto, že už každé dítě nepovažujeme jen za nevychované.