Hadi v zahradě dětství
Tahle dětská noční můra je tak ošklivá, že tu není na místě jakékoli vtipkování ani bagatelizace. K zneužívání dětí reálně dochází, a smutné je, že k němu často dochází právě tam, kde se děti mohou bránit nejhůře, tedy v rodinách, kde se o sexu příliš nemluví a vztahy mezi rodiči a dětmi jsou rezervované a pak samozřejmě i v sociálně  narušených skupinách, kde všechna tabu dávno padla.  I když bychom raděj věřili na tajemného pána, který láká děti do auta na bonbony, realitou je, že většiny zneužití dětí se dopouštějí členové rodiny a známí, strýčkové, dědečkové, učitelé, trenéři a vedoucí zájmových kroužků. Pohlavní zneužívání nelze přežít beze ztrát, ale pokud se ho dopouští člen rodiny, nebo známá osoba, je to pro dítě ještě těžší. Jak uvést do souladu nepříjemné a pro dítě ponižující chování s faktem, že pachatel obecně má být pro dítě hoden úcty? Pocit spolupachatelství a vlastní viny pak ve zneužívané/m zůstává, často podpořený i chováním okolí. Vzpomínáte na kauzu Bambini di Praga? Nebylo málo těch, kteří v dívkách viděli rafinované manipulátorky, které zneužily „lidské slabosti“ pedagoga. Jestliže pubertální a lehce prepubertální dívky jsou považovány za svůdnice, menší děti zas mnozí podezřívají, že si celou věc prostě vymyslely, okolí často odmítá přijmout skutečnost, která je pro něj nepřijatelná a svému strachu obětuje duši dítěte.

Ostatně, i odhalené zneužívání představuje pro dítě martyrium, konfrontaci s mnohem silnějším soupeřem, i s pochybnostmi nejbližších, také s faktem, že odhalení jim pravděpodobně působí bolest a nepříjemnosti. I proto je počet odhalených případů zneužívání jen špička ledovce, hrozícího pod hladinou, zneužívání se přitom dotýká nejintimnějších míst v psychice člověka  a může mrzačit i když zvenčí vypadá téměř nevinně. Následky se mohou projevit až po letech, ale jsou fatální. Poruchy ve vztahové a sexuální sféře, ale třeba i psychosomatická onemocnění, těžké migrény, nebo obsedantní chování. Lidé mají sklon „neviditelná“ poranění bagatelizovat, takové rány se také jen těžko ošetřují.

Když uštkne tahle zmije, každý lék zbytečný je
Jedno mají všechna traumata a frustrace společného. Nejsou vidět, je těžké je léčit a vrhají stín tak dlouhý, že mnohdy zapomeneme, co vlastně bylo podnětem problémů, které se mohou projevit za desítky let.

Anorexie i bulimie, neurózy, vaginismus i posttraumatický stresový syndrom, migrény i žaludeční vředy nebo alkoholismus či narkománie, to všechno mohou být důsledky traumat, prodělaných v dětství. Léčit je znamená mimo jiné i najít kořen zla, poranění duše, které se jako zánětlivé ložisko léta skrývá a zapřičiňuje problémy.

 Už samo jeho hledání působí bolest, ale také přináší úlevu. Pokud jste podobnou traumatickou situací dětství prošly a setkaly jste se s některým ze zmíněných psychických problémů, neváhejte a vyhledejte odborníka, psychologa, psychotereapeuta, psychoanalytika či psychiatra. Trauma není možné „rozchodit“, nezmizí, když je budeme ignorovat a lidská psychika se opotřebovává stejně, jako kloub narušený artrózou. Dlouhá léta dokáže člověk s pevnou vůlí fungovat zdánlivě normálně, než se poranění projeví v plné síle, bohužel často už v chronickém stádiu, a tudíž mnohem obtížněji léčitelné.

Ano, já vím, všichni a zvlášť ti dříve narození, mají sklon vyčítat si nedostatek sebekázně, pokud se trauma dostane na povrch a ovlivní náš život, ale v tomhle případě je pevná vůle spíš zhoubná, než spasitelná a dává nemoci čas, aby bujela a pomalu ovládla život svého nositele. Dětství je dobou her, to je pravda, ale také dobou mnoha úrazů. Ty fyzické pozorně ošetřujeme, ty, které utrpí duše, pečlivě schováváme. Majora sunt animi quam corporis mala, říkali staří latiníci, bolesti duše jsou horší než bolesti těla. Je dobré mít to na paměti.