Smrt, smrt!!
Veřejné popravy bývaly docela populární, a je možné, že pokud by se tahle praxe znova zavedla, lidé by se chodili dívat zas. Pomsta je vždycky sladká, zažehnává strach, a umožňuje odreagovat negativní emoce, i když se nás zločin vlastně ani netýká. Je hromosvodem frustrací.

Preventivní efekt trestu smrti je nízký, tam, kde se ještě popravuje, není zločinnost nižší, naopak, drakonické tresty často vedou k tomu, že zločinci svědky zabijí prostě proto, že nemají co ztratit. Umřít totiž mohou jen jednou a je smutným faktem, že v době, kdy bylo v britských věznicích běžným trestem bičování v dávkách, byl počet vražd v Londýně nejvyšší.

Dokonce ani bolest pozůstalých popravy nemírní. Realita smrti je totiž něco úplně jiného a kdyby zákon vyslyšel volání společnosti a umožnil „půjčit pachatele pozůstalým“, byl by to nejspíš větší trest pro ně, než pro vraha.  Buď krev na rukou, nebo pocit, že svého mrtvého pomstili nedostatečně. Kterou z alternativ byste si vybrali?

Svět je čím dál tím zkaženější…
Naštěstí ne. Pokud se Česká republika za socialismu jevila býti klidnou zahrádkou, bylo to způsobeno především faktem, že se negativa příliš nerozmazávala. Vraždilo se ale samozřejmě také, jen realita, kterou média zprostředkovávala, byla jiná.

Počet deviatních jedinců v populaci je totiž víceméně stálý a pokud jde o násilí na dětech, dřív k němu bylo víc příležitostí než dnes, kdy vozíme děti do školy málem až do dospělosti.

Mzda strachu
Bojíme se o děti, bojíme se o ženské, bojíme se a pod vlivem strachu komplikujeme věci, které by mohly být prosté. Sám strach svazuje ruce, a situace, na které nejsme připraveni, jsou pro nás mnohem nebezpečnější.
Pokud dětem zakážeme chodit ven, bavit se s cizími lidmi, ba i mluvit se známými lidmi, pokud si budeme děti s učitelkami předávat proti podpisu, nedá se předpokládat, že potom vplují do samostatnosti bez problémů, že ten, kdo se sám cítí na ulici ohrožený, někoho jiného zachrání, že tomu zlému nebezpečnému světu poskytne trochu empatie.
Strach paradoxně vede k nevšímavosti, proto nekřísíme cukrovkáře, proto obcházíme epileptiky v záchvatu. Mohli by to být zlí, mohla by to být finta, trik… strach si vybírá svou daň.
Hranice mezi opatrností a nevšímavostí je tenká, prostupná je i hranice mezi ochotou a rizikem, ale pokud se strachem necháme zahnat do malých soukromých ghett vlastního auta a zamčeného bytu, na ulicích rozhodně bezpečněji nebude. Spíš naopak.