Pokud jste ženské a řidičky, nejspíš jste už od dětství poslouchaly vtipy o ženském parkování, ženském předjíždění a o autech bez řidiče. Zatímco za mořem je řízení považováno za činnost tak běžnou, jako zavázání tkaniček, ba běžnější, v našich luzích si ještě uchovalo jistou exkluzivitu. Být řidičem bylo ještě v generaci mých rodičů hrdým posláním muže a první průkopnice se dostávaly za volant v pozdních nočních hodinách, nebo ve chvíli, kdy otci rodiny sebrali řidičák. Léta se ženy chlubily tím, že jezdí bez nehod a jejich protějšky se jich posmívaly, že je to proto, že nevyjedou, jak je rok dlouhý. Pak konečně Češky začaly řídit, logicky také bourat a dostavilo se překvapení. Veřejnost čekala humorné bouračky způsobené neobratností. Nedochází ovšem jen k nim.

 Jsou v podstatě jen tři cesty jak se s faktem, že v Čechách je řízení auta stále „stausovou“ záležitostí, vyrovnat. První je zenová a málokteré z nás ji zvládne – prostě si těch řeší nevšímat.

Další je ta, se kterou se setkávám hodně často – parkovat jen popředu, jezdit známé trasy, nejlépe s kopilotem po boku, v autě, vybraném někým jiným. Jezdit pomalu, moc si to neužívat a občas si zanadávat na bezohledné šoféry, kteří jezdí moc rychle, troubí, podjíždějí… 

No a pak je ta třetí cesta. Mít vždycky to nejlepší auto, jaké si můžu dovolit, „mít nalítáno“, řízení nepovažovat za problém, dopravní předpisy brát ležérně a spoléhat na to, že reflexy a auto, co je tak trochu součást nás a taky trochu pojízdný domov, nás nezradí. Koneckonců, vyšlo to tolikrát, a ve sto třiceti člověk zvládne, i kdyby na něj spadl kominík, pravda? Možná i ve sto šedesáti, když je každé kolo jeho nového auta malý počítač.  Možná i ve sto osmdesáti… a možná taky ne.

Ukaž mi, jak řídíš a já ti řeknu, jaká jsi

Je to tak, nadané, nebo nešikovné, vyježděné, nebo začátečnice, povaha se prostě nezapře. Z cholerika se za volantem nestane kliďas, z exhibicionisty nenápadný slušňák, z hráče zodpovědný pragmatik, vzhledem k situaci je však životně důležité výbušnou povahu alespoň částečně korigovat, i když to v některých případech dá hodně práce. Každopádně není náhoda, že ti, kteří a které mají tah na branku, musí ho mít, protože bychom je jinak nezaregistrovali, nejsou za volantem žádnými ovečkami. Šídlo v pytli neutajíš a úroveň českých rychloautoškol i to, že přikázaná rychlost je ve zdejších krajích opravdu spíš rychlostí doporučenou, přispívá k dojmu, že se může všechno. Což o to, může, ale nemusí to dobře dopadnout.

Slavné hříšnice
Poučit z chyb ostatních je však moudré a někdy i záchovné. Znáte ten okamžik, kdy po průjezdu kolem bouračky automaticky zpomalíte? Zpomalme na chvíli i teď.

Darina Rollinsová (na nás, co pamatujem Zvonky, zkracováním dojem neudělá) už nějakou dobu prochází martýriem soudů, které mají zjistit, jestli nehodu, při které zemřel člověk, zavinila, nebo ne. Ve hře je jízda v protisměru, nepozornost, dítě na zadní sedačce, které se dožaduje pozornosti. O vině rozhodl soud, většina matek ovšem tuhle situaci dobře zná. Zezadu přiletí panenka, míč, nebo láhev s pitím, narazí do předního skla, nebo se dítě divě vzpíná v sedačce, brečí, něco mu spadlo na zem… a člověk se, s očima přišpendlenýma k silnici, snaží situaci řešit. Nikdy jste ještě po takovém manévru nerovnaly auto, které mířilo do svodidel? Zkrátka, tohle doma rozhodně nezkoušejte.

Chodec zemřel i při bouračce Deany Horvátové a tak tak naplnila noční můru všech pražských řidičů, že jim někdo „vleze pod auto“. To, že k podobným situacím nedochází častěji, si vysvětluju faktem, že vždycky dává pozor aspoň jeden, buď chodec, nebo řidič.  Případy, kdy nedává pozor ani jeden, končí tak, jako u Deany,  tragicky. Každopádně, pokud se chcete vyhnout nepříjemnostem, počítejte s tím, že se chodci ke skoku mohou odhodlat z ničeho nic a pokud jste náhodou na místě chodce vy, snažte se o oční kontakt s řidičem a berte v potaz, že auto na třiceti centimetrech nezastaví ani pánbůh.

Ewa Farna se do téhle společnosti snad ani nehodí (při jejím věku taky není divu). Nikoho nezabila, a při nehodě, způsobené dívčí nevinností, nebo telecím nápadem, to podle míry tolerance posuzujícího, ohrozila hlavně sebe a udělala reklamu výrobci svého vozu. Shrnutí pro ty, které by snad měly s alkoholem stejně malé zkušenosti jako Ewa – to, že po bouřlivém večírku pár hodin spíte, rozhodně neznamená, že za volant sedáte střízlivé. Zbytkový alkohol, kocovina a nevyspání je mix, který dokáže zlomit i silnější jedince než je čerstvá maturantka.

Končíme případem, u kterého už nepomáhá ani černý humor. Eva Rezešová, dcera slovenského miliardáře, opilá, ve vysoké rychlosti a při nebezpečném manévru na maďarské dálnici zavinila smrt čtyř lidí. Těžko u takového případu najít polehčující okolnosti, ale i on má lidský rozměr. V Puntu, které Eva svým Audi odpálila z dálnice, zemřely dva manželské páry, jí hrozí dlouhý nepodmíněný trest. A první z trestů se dostavil už před formálním odsouzením, dcera, kterou měla ve své péči, se odstěhovala k otci, rodina, byť chráněná polštáři milionů euro, se rozpadá a z nablýskaného života uprostřed vil a exotických dovolených, jsou trosky. Tragédie.  Tragédie, které Eva vyšla pořádně naproti, možná ve falešném pocitu nezranitelnosti. Nechci urážet žádnou ze čtenářek podezřením, ale faktem je, že i kdybyste měly reakce hodné Supermana, láhev vodky vám je zrovna nevylepší.