Věk není jen slovo
Slovo stáří jsme ze slovníku škrtli už před nějakou dobou, a ignorujeme i fakt, že stáří prostě přijde, že se zakousne do kostí, zmuchlá kůži, připraví nás o pružnost, rychlost, potenci a nakonec většinou i o rozum… ale taky, že má svou důstojnost a cenu a že role doyena by měla obnášet i jistou noblesu.

Jistě se můžeme radovat, že ve čtyřiceti už nejsme na sklonku života, ale muž, který už nahlíží osmdesátku poměrně zblízka, jako sexuální nezbeda, to už je na hraně vkusu a i když se budeme urputně tvářit, že je normální, aby pánové v tomhle věku plodili (nebo si nechávali plodit) potomstvo a aby dámy v podobném věku a po řádce plastik laškovaly v tyrkysových mini, přírodu se nám zatím přece jen podfouknout nepovedlo.
Moji milí, ne, není to oslava bujnosti, starý pán s rukou zabořenou v dámských kalhotkách vypadá prostě… no, pořád jako starý pán. Pokud je k němu osud maximálně shovívavý, může působit dojmem, že osahávaná dáma nečeká finanční odměnu, víc bodů uhraje jen těžko.

Pak ale věk mě berlou sek…
Stáří se bojíme všichni, a pokud ho druzí ignorují, můžeme si namlouvat, že nedostihne ani nás, navíc, fotografie, zvlášť z lichotivého úhlu a vhodně retušované, dokážou zatušovat fakt, že věk švihá svou berlou nemilosrdně. Ve skutečnosti prostě nikdo nevypadá o třicet let mladší, pokud tedy na sobě nemá burku, a bonmot, že muži nestárnou, je opravu jen bonmotem (potvrdí každá žena, která má milence přes padesát a není na něm existenčně závislá). Stárnout ale není hanba, dokážeme to sportovně přijmout u zvířat, u lidí ale sveřepě trváme na věčném mládí…

Jsou pryč časy, kdy čtyřicátnice nahodily šátky a propínačky a odešly se starat o vnoučata, a je to samozřejmě dobře, je ale otázka, jestli je rozumné a efektivní, aby sedmdesátnice za pomoci hladovění a operací honily vzhled… no, čtyřicátnic, protože níž už se nedostanou ani po kompletní rekonstrukci.

Odcházení?
Zamyšlení nad plynutím času by nemuselo mít nic společného s filmovým festivalem, ale česká „top“ kinematografie má obecně tak trochu po sezoně a první garnitura herců a hereček houfně šediví, Sokolí oko má svou řádku dioptrií, opěvovaný Marek Eben už je taky od Válečka pěkně daleko, a Mel, jakkoli nabušený steroidy, už taky není Statečné srdce, ale spíš starý pes. Maximální statečnost v téhle situaci je iluzi mládí nešířit, a otravnou machu českého filmu, která dokola mele mimomanželské vztahy třicátníků, nahradit rolemi nevěrami poučených šedesátníků a pletky ponechat mládeži. Virtuálně i reálně. Přinejmenším se na to bude lépe koukat.