„Kupte si NOCLEŽENKU a darujte noc v teple člověku bez domova. Zima je pro lidi bez domova nejtěžším obdobím. Zakoupením NOCLEŽENKY v hodnotě 100 Kč podpoříte konkrétního člověka bez domova, který tak bude moci díky Vašemu daru strávit noc v teple v noclehárně Armády spásy. Budeme si vážit i jakéhokoliv příspěvku nad rámec této základní částky, získané finance použijeme na služby pro lidi bez domova,“ sdílela prohlášení Armády spásy na sociální síti Facebook přítelkyně Linda.

„Nocleženku snadno zaplatíte online,“ končila výzva. Dala jsem Lindě lajk a dvěma bezdomovcům nocleh expres zaplatila. Nebyla jsem sama, i jiní lidé na Lindin status reagovali. Ostatně pocit, že pomůžete člověku v tísni, zahřeje víc než rozpálené topení. Alespoň některé, neboť většina míní, že si za ten existenční srab mohou houmlesáci sami. „Nechtěj makat, věčně chlastaj, dělaj všude bordel, smrdí v tramvaji. Vás bude revizor, paní, pokutovat, když jedete bez lístku, je ne. Strážníci se tváří, že tahle svoloč neexistuje,“ rozhorlila se nedávno jedna dáma při pohledu na ně na stanici tramvaje.

Stejný názor sdílí i má nóbl sousedka, jež by také nocleženku nekoupila. Zato chodí do Stromovky věšet na stromy krmení pro ptáčky a na Kampě hází rohlíky labutím. Má dobré srdce, když jde o ptactvo, kočky, psy. Jenže zde jde o lidi, byť na dně společnosti. Názor na ně chápu, včetně konstatování, že by se o ně měl postarat stát. Jenže mrzne, jde o život. Nevinný ať hodí kamenem. Trochu empatie, prosím vás!

Prasknul vřed xenofobie

Netrápí jen zima, ale i nálada množství Čechů, jež zdaleka nejsou tak tolerantní, jak se zdá. Přesvědčila o tom i nepochopitelná, tvrdých nácků hodná, reakce části veřejnosti na leták německého obchodního řetězce Lidl, který na reklamu masově oblíbeného laciného oblečení zvolil modela černé pleti. A zasloužil si za to nespočet urážek, nadávek, výzev k bojkotu.

Někteří známí tuto vlnu rasismu na sociálních sítích vnímají jako nepodstatný akt množiny blbců, který spláchly jiné události dnů. Já bych však takové blbce nepodceňovala; tvoří snadno zmanipulovatelné stádo. Navíc xenofobie, militantní myšlení nejsou otázkou intelektu, ale podstaty smýšlení člověka. Mein Kampf se znovu stal bestsellerem evropských knihkupectví. Starý kontinent atakující uprchlíci, běžence odmítající leckteří politici, nepodařené činy pozitivní diskriminace, frustrace lidí jako taková nesnášenlivost a vyhrazování se vůči menšinám nebezpečně umocňují. Přiznejme si to. Stejně jako fakt, že si malý velký Čecháček ten sportovní model prezentovaný na černochovi stejně koupí. Je totiž laciný.

Ničí děti demokracie?

Tradiční či moderní, přísná anebo benevolentní rodičovská výchova? Děti, jimž se přikazuje, a děti, kterým je dopřána možnost být sám sebou, nepodrobovat se archetypům, generačně zavedeným pravidlům... Tak trochu Sophiina volba, řekla bych.

Nad výchovou mě donutila zamyslet se blogerka Meredith Masony, která sesmolila třicet vět, jež na celém světě prý do bezvědomí opakujeme dětem, přestože jde o hloupá a zbytečná prohlášení. V první desítce oné trapné třicítky například stojí:

Přestaň se olizovat!

Jak můžeš strkat ty prsty do pusy, když jsi je předtím strkal kočce do zadku,

Nejez ty holuby z nosu!

Nečurej před naším domem na chodník!

Musíš nosit spodní prádlo.

Zase jsi nespláchla?

Ty si opravdu myslíš, že ti ta podrážka boty bude chutnat?

Nestrkej si to lego do nosní dírky, bude ti ten kousek chybět.

Nemá smysl všechny věty vypisovat. Troufám si tvrdit, že jsou dost stupidní. Napomenutí ohledně komponentu Lega má být možná pokus o vtip, jenž edukativní akci koření. Troufám si tvrdit, že matka, jejíž dítě bez dozoru anebo v její společnosti čurá posté na chodník či strká kočce prsty do řiti, ve výchově selhává. Naopak opakování vlídných příkazů: Prosím spláchni. Vyčisti si ráno a večer zuby. Nezapomeň pozdravit, za trapné a zbytečné nepovažuji. Staré dobré rčení praví, že opakování je matka moudrosti. V tomto případě základem dobré výchovy.

Třicet vět exhibice paní Masony je trapným plácnutím do vody, ale moderní výchovu je nutné na zřetel vzít. V aspektech tolerance rozhodně. Přišla na ni řeč i při Silvestru s přítelkyní T., která si ve čtyřiceti na vrcholu kariéry pořídila krásnou, nyní sedmiletou dceru. Její výchova je pro ni zásadní a na toto téma zabloudila i naše řeč. „Moje vnučka Žofie má problém se v osmi letech rozhodnout. Když jí dám na vybranou, rve si vlasy, že neví. A já říkám: Musíš se to, holčičko moje, naučit,“ poznamenala jsem. „Nakládáš jí víc, než unese. Tolerance, pěstování osobnosti od kolébky, děti drtí. Přenášíš na ně tíhu rozhodnutí, které máš udělat za ně, neboť ony netuší. Chtějí následovat, potřebují příklady. Byl u mě příbuzný a nad plotnou dával ročnímu dítěti na vybranou ze dvou polévek. Ukázalo na jednu a pak ji s brekem odmítlo. Na rozhodnutí musí dítě dospět. Až poté ti je parťákem, s nímž se můžeš přít,“ řekla mi.

Dala jsem přítelkyni zapravdu. Děti potřebují vedení. Příklady autorit. Když dáváme jejich egu od kolébky volný prostor, jsou ztracené. Zmatené. Umění rozhodnout se je však musíme v každé verzi výchovy pro život naučit.