7°C
Byl to trochu matrix, ale taková už současnost je. Soukromí, v němž si hýčkáte své vize a proti němu atak dění světa, se kterým se těžko ztotožníte. Všichni, alespoň někteří ví.
Zesnulý dramatik, světem ctěný porevoluční prezident Václav Havel v září roku 1997 konstatoval, že v naší společnosti panuje dusno a blbá nálada. Bohužel situace se nezměnila, naopak preferencí hulvátství, arogance moci z pozice úřadu, neúctou k duchovnu, estetice a dobré výchově zhoustla. O to víc potěší každý moment, který dá na takové klima zapomenout.
Pondělí
Začalo křtem další knihy Barbary Nesvadbové s názvem Laskonky. Proběhl na lodi Hamburg, která vyplouvala z pražské Náplavky, a utekl rychle. Potkala jsem tu řadu známých, pár kamarádů, jež máme s Bárou společné.
Bára křtí svou knihu společně s několika slavnými kmotry a kmotřičkami. Gabriela Röhrichová
Kmotři povídek a fejetonů byli hned tři. Známý autor bestsellerů Viewegh,plus populární herci Vašut a Čvančarová. Kromě nich se v centru pozornosti fotografů ocitla žena vicepremiéra Babiše, charitě velmi vstřícná paní Monika. Povídala jsem si s ní kus cesty po Vltavě a byla jako vždy příjemně civilní. Také hubenější, zdálo se mi. Vzorované kalhoty k hladkému topu a dlouhému převlečníku jí moc slušely.
Cestou domů jsem v tramvaji vytáhla Laskonky z tašky. Na zadní straně přebalu stojí: „… s jasným poznáním, že vlastní pláč je vždy jednodušší než smutek cizích lidí.“ Velká pravda, řekla bych.
Úterý
Dopoledne jsem strávila na úpatí Kampy v ateliéru oděvní výtvarnice Liběny Rochové. Přinesla jsem jí velkou bílou lilii. Znám Liběnin bílý interiér, cítila jsem to tak. Zasunula ji k jiným bílým stvolům této květiny ve velké váze v předsíni. Já vím, ona ví…
Pak mi ukázala svou, naprosto famózní, řadu vysoké módy s názvem Stainspoulseal. Poté jsme se fotily pro duální rozhovor do Harper's Bazaaru. Mluvily jsme o módě, její společenské síle a přesahu. O osmdesátých letech minulého století, kdy jsme ji obě dělaly. O utajených prodejních salonech, výstavách, undergroundu, okamžicích vzácné svobody a sounáležitosti v éře totality.
Zástupkyně šéfredaktorky HB, Pavla Hodková, navázala dotazem, zda takové ostrůvky šťastného souznění, názorové blízkosti potřebujeme i teď. Unisono jsme řekly ano. V čase, kdy plebejství válcuje kindrestube a s vyšším principem mravním se zachází jak s hadrem na podlahu, to jinak být nemůže.
Středa
Jako kdekdo jiný jsem vstřebávala výsledky amerických prezidentských voleb, jež do Bílého domu dosadily sexistického macha, drzého hulváta a xenofoba s nulovou empatií Donalda Trumpa. Upřednostnila jej skvadra voličů podobná té, jež na Hrad poslala pana Zemana. Jsou to nespokojení lidé s potřebou agrese. Lidé, jež považují aroganci za výraz síly osobnosti a jisté prvky primitivismu si pletou s lidovostí.
Navečer mou blbou náladu umocnil populární pořad TV Prima Prostřeno, jenž vsadil na bizarní pětici exotů, které ve spřežení dekadentního panoptika tahal za opratě bývalý principál bulváru, chytrý protekční spratek Pavel Novotný. Ten své menu (zde fakt nejde o vaření) servíroval ve slipech s fleky a gumových pantoflích. Šok, kam až TV Prima dokáže v pro diváky přitažlivé kontroverzi zajít, mě donutila k napsání statusu na Facebook. Byl dlouhý, sledovaný a komentovaný.
Reagoval i Pavel Novotný. Vlídně. Aristokraticky. Respektujeme své pozice. Ale fakt, že jde na hranu povolených mantinelů za účasti finančního profitu věci, mu není omluvou. On je v bulváru jistě dobře a já v něm dělám bordel, lidově řečeno. Nicméně boulevard je třída, ulice a kdo říká, že nemůže být kultivovaná? Proč ji prezentovat jako stoku nekultivovanosti?
Čtvrtek
Uklízela jsem, prala, doplňovala proviant ve spíži a psala. Také si dala kafe a dvě dvojky vína v Cobře, dvě stanice pod Letnou. Schází se v ní hipstři, k nimž nenáležím, ale čistotu jejich life stylu, včetně outfitů, oceňuji. Hipstři mě stále baví, ale stávají se jemně nudným mainstreamem. Stále lepším než jiné hlavní proudy ulice!
Pátek
Odvíjel se ve znamení privátního koncertu světem právem adorovaného houslisty Pavla Šporcla, od nějž mi dva dny před tím pípla ráno fb zpráva: „Vím, že už je trochu pozdě, ale v pátek u nás doma po vzoru prvorepublikových hudebních večerů pořádáme malý koncert a setkání s přáteli. Budu hrát skladby pro sólové housle včetně mých nejnovějších variací na Kde domov můj, jimiž na koncertech apeluji na národní hrdost.“
Napsala jsem, že s díky přijímám. A zavolala životní přítelkyni, režisérce Tereze Kopáčové (mimo jiné natočila v TV sledované Soukromé pasti, Nevinné lži). Pavel zmínil, že tam bude. Tereza jako spojka nás dvou. „Dej dress code chic, ty bys měla radit mě,“ řekla. „Ale ty jsi na salonu u nich byla,“ kontrovala jsem. „Jednou, dvakrát, začínají s ním. Je to skvělý,“ lakonicky odpověděla.
„Co mám přinést?“
„Já obstarám paštiky na after party. Ty třeba sýr?“
Sýry jsem u Itala i Holanďana na Letné zakoupila. Přidala víno. Taky olivy. Virtuos Pavel vítal hosty v dobrém modrém obleku a jeho žena, známá herečka Bára Kodetová, ve večerní toaletě. Bára na můj údiv v očích, neboť dress code zněl business chic, nebo tak nějak, zareagovala: „Chtěli jsme vás uctít. Hosty uctít“.
Zde o dress code až tak nešlo. Tady se jednalo o obnovení prvorepublikových, ještě před tím v éře národního obrození, praktikovaných salonů. Pavel Šporcl zahrál Bacha, těžké party mistra jménem Paganini a své geniální, totálně mistrné variace k písni Kde domov můj.
Někdo vyhlašuje týden neklidu, burcuje na Staroměstském náměstí a jiný bez afektovaného (vše je dobré) apelu masám si dává part obrozenectví na koncertech. A taky doma, kde přibije vlajky na zeď a v obývací kuchyni mu tleskají přátelé. Umělci, podnikatelé, děti, ministr kultury. Tleskala by mu i kočka, psí fenka. Jenže kočka a pes byli zavření.
Sobota a neděle
Byly o vaření, rodině. O sdílení postele s vnučkou Žofi.
„Babi počkej dva roky, v deseti letech si lehnu jinam,“ sdělila mi. Povídala jsem jí o koncertu Pavla Šporcla.
„Vezmeš mi tam příště?“
„Ano,“ řekla jsem.
Neslyšela, usnula.
