Obřízka se praktikuje v osmadvaceti zemích subsaharské Afriky, částečně na Arabském poloostrově a Blízkém východě. A na černém kontinentu má stále kredit ctěné kulturní tradice, přestože je v řadě států zakázaná, perzekuovaná zákonem.
Obřízka se u děvčátek provádí od kojeneckého věku do puberty. Vždycky je krutá, nemírně bolestivá a krvavá. Někde holčičce uříznou „jen“ klitoris (klitoridotomie), jinde spolu s ním malé stydké pysky (excize) nebo odstraní všechny pohlavní znaky. Provedou častou, pro Afriku typickou infibulaci – tzv. faraónskou obřízku. Kůži kolem vagíny naříznou, přetáhnou ji přes ní a z obou stran zašijí. V drtivé většině bez jakéhokoli umrtvení, v zapáchajícím, odporně špinavém prostředí.
Na hraně smrti s doživotními následky
Nevinné holčičky většinou netuší, co je čeká. Tahle řezničina symbolizující přerod dívky v ženu, je tabuizovaná. Šok nesmírný, bolest nepředstavitelná. Potoky krve a potoky slz. Některé zemřou a z těch, co zůstanou na živu, vyroste prapodivný tvor bez zřetelných pohlavních znaků.
Žena, která je po svatbě při sexuálním styku znovu natržena a rozkoš z milování do smrti nepozná. Trpí záněty, vaginálními srůsty, sexu se děsí a porod je pro ni očistcem. Musí při něm vydržet víc než zvíře, aby byla opět zašita – pro iluzi svého muže, že stále vniká do panny...
V drtivé většině se v Africe požívají primitivní rituální nástroje jakými jsou kusy střepů, ostré lastury, v lepším případě žiletky nebo tupé kapesní nože. Za dezinfekci poslouží kravská moč a kozí sádlo v ráně zmírní krvácení…
V dobře situovaných afrických kruzích jsou k dívenkám ohleduplnější. Zvou si do svých domů lékaře, jenž dceru obřeže odborně a pod anestezií. Dívka nezemře, je jištěná zdravotnickou péčí, antibiotiky. I ona doživotně trpí. Zdevastovaná ve sterilním prostředí.
Bludný kruh
„Africké kultury mrzačí obřízkou své ženy přes čtyři tisíce let. Nežene je k tomu náboženství, ale sobectví mužů, kteří si tím chtějí věrnost ženy pojistit. Na tomhle stupidním rituálu trvají dodnes. I v současnosti kvůli němu děvčátka umírají a africké ženy celoživotně trpí následky infibulace,“ říká světová topmodelka ze Somálska, obřezaná Waris Dirie. Žena, která patří k těm, co našly odvahu promluvit i za cenu odhalení intimních hrůz. „Možná, kdybychom uřízly mužům varlata, stala by se má zem rájem bez ataků válek, kypění testosteronu…“
Řada zemí sice postavila ženskou obřízku mimo zákon, ale ve skutečnosti ji tiše toleruje. Vlády mají jiné starosti. A hlavně, jejich lid na tomto rituálu lpí. Je totiž jednou z mála tradic, která mu po ataku západní společnosti zůstala, míní někteří teoretici. Matky své dcery dále nutí, aby obřízku postoupily, i když vědí, co je čeká. Samy peklo zažily. Bez obřízky by se totiž dívka neprovdala. Byla by vyřazena ze společnosti se všemi důsledky. Což je ještě trýznivější fakt než krvavá amputace zevních genitálií.
„V Africe nefunguje sociální stát, jediný způsob zabezpečení je loajalita,“ konstatuje zakladatelka nadačního fondu Asante Kenya Lejla Abassová. A obřízka onu solidárnost pečetí.
Krev ještě dlouho poteče
Africké holčičky budou ještě dlouho trpět. Při zákroku i v dospělosti. Jsou totiž věci, o nichž se nediskutuje. Patří k nedotknutelné identitě kmene, národa... „Taky se šestinedělní holčičky neptáte, jestli chce píchnout uši. V rámci tradice to uděláte, i když byste se od Asiatů dočkali zavržení, protože je pro ně ucho ctěným bodem akupunktury,“ konstatuje v zjednodušené metafoře Lejla Abassová. A dodává: „Nechci být bělochem, který přijde a řekne tohle je správné. A pokud nebudete civilizovaní, nedostanete peníze. To bych si nedovolila.“
Afričanky mají zcela jiný pohled na svět, daný podmínkami, v nichž vyrůstají. Život na černém kontinentu nemá valnou cenu a rodinná smečka dává jistotu. Neobřezaná se nevdá, nebude mít rodinu... Přesto některé dívky
v posledních letech najdou odvahu před obřízkou v pubertálním věku prchnout. Trauma z infibulace vymění za trauma vyděděnce, který se zpátky nikdy vrátit nemůže. Nemají žádné zázemí, dokončené vzdělání, prostředky. A na světu, který může být jen bezmocným pozorovatelem, je, aby jim pomohl.Řada humanitárních organizací se o to snaží, ale přiznejme si, že jejich pomoc je kapkou naděje v moři kuté reality. To ostatně ilustrují slova zmíněné topmodelky Dirie, která na tohle bolestivé téma napsala biografii, jež se stala předlohou filmu Květ pouště: „Univerzitně vzdělaní, společensky dobře postavení a v jistých ohledech velmi kultivovaní muži, s nimiž jsem v Africe na toto téma hovořila, mi řekli, že při pohledu na neobřezanou ženu se jim nepostaví. Nemají erekci. Vidí v ní dítě, mají pocit, že páchají sex s nezletilou.“
Obřízka je psychickou záležitostí, s níž si ani leckteří, na Oxfordu promující Afričané neumí poradit. Je traumatem pro ni i pro něj. V Africe budou ještě dlouho holčičky plakat, v Africe ještě dlouho krev zohyzďovaných panen poteče.