Divadelní ceny Thálie se letos rozdávaly už pošestnácté a šestým rokem je moderoval herec, dramatik a režisér Antonín Procházka. O to víc byl jeho projev suverénní, pro někoho mile žoviální, rozhodně profesionální. Přesto ve výsledku působil prkenně až nudně, poněkud fosilně. A to se týká i samotné, Hereckou asociací organizované Thálie, která, jak už jsem řekla, vyvolává představu zchátralé honorace bez koruny v kapse snažící se udržet si aristokratický glanc.

Předpokládanému, s prestižní událostí spojovanému kreditu odpovídala pouze Zlatá kaplička, kde se akce konala. Na lesku přidala i účast ministra kultury Jiřího Bessera. Tím atraktivnost zásadní, veřejnoprávní ČT1 živě vysílané Thálie, která neměla na následný (při takové akci v podstatě povinný) večírek ani pětník, končila. Skrumáž umělců ve foyeru vyvolávala asociaci veselých, energie plných důchodců na divadelním zájezdu. Pohled do hlediště i na jeviště s monolitem černých svršků pak připomínal smuteční kreaci.

Fotogalerie
6 fotografií

Kde je zakopaný pes?

Tohle je dílo brontosaura, který zasekl v době ledové. Sešlost od rychlého tepu doby a showbyznysu odtržené společnosti, žijící v jakési umělecké vývěvě, chtělo by se říct na adresu udílení cen v Národním divadle. Jenže divadelní umění (jako každé jiné) má sloužit lidu, je součástí krmě nazývané chléb a hry. Mělo by tedy na potřeby doby reagovat, stíhat ji. Být provokativní, zábavné i dramatické. Živé a bezprostřední, což Thálie, která jej prezentuje, není ani omylem. Předávání cen trvalo něco přes hodinu, ale k smrti nudilo. U obrazovky mohli vydržet jen skalní milovníci divadelních žánrů. Ostatní diváci jistě přepnuli na jiné TV kanály. Na Nově vysílaná SuperStar tak lacině přišla k větší sledovanosti...

Nebýt mimořádné finanční injekce od ministerstva kultury, možná by se letošní Thálie neuskutečnila. Ceny v podobě stylizovaných váz z dílny designéra Bořka Šípka by rozdané nebyly. Spousta umělců by přišla o zaslouženou satisfakci. Byla by to další ostuda navíc, kterou bychom jistě přežili. Jsme cvičení a otrlí.

Proč boháči nepomohou?

Ministr kultury Jiří Besser mimo jiné na večeru Thálie prohlásil, že je nutné pro tuto zásadní akci zajistit partnery. To znamená sponzory. Což provokuje k otázce, proč bohaté podnikatele v tomto státě tak prestižní podnik jako je Thálie, nezajímá. Proč umělcům alespoň nepronajmou na následnou party nějaký podnik, nezaplatí sudové víno a švédský stůl? V účetnictví bossů s miliardovými obraty by přece šlo o pakatel. Komedianti jsou skromní, pánové.

Zdeněk Bakala je víceméně ze hry. Ten tzv. topí Českou Miss, potažmo i gloriolu exprezidenta Havla. Ale jsou tu i jiní boháči - Kellner, Tykač, Babiš a další. Těm by mecenášství slušelo. Těžko říci, zda je vůbec někdo z Herecké asociace oslovil. Snažil se je zlomit. Obávám se, že nikoli. Její management je zřejmě nulový. Mimochodem, přítelkyně Tamara mi na tohle téma po ceremoniálu řekla, že do mrtvoly nikdo investovat nebude. Nejspíš měla pravdu. Tváře nadějných a po právu uznávaných herců v hledišti chyběly. Večer postrádal šťávu, potřebný drajv a takzvané koule neměla ani doprovodná, jeho atraktivnost umocňující, paráda. A tenhle smutný závěr nezachrání ani pajetky na róbě osmdesátileté Jiřiny Bohdalové, jež obdržela Thálii za celoživotní mistrovství v oboru činohra. Ani nesmrtelný půvab Květy Fialové oceněné za roli Maude na jevišti Slováckého divadla Uherské Hradiště.