9°C
Jan Fischer se stal šéfem dočasné vlády na začátku dubna. Veřejnost jej z novin či z obrazovky poznala jako typického úředníka. Milovníka šedavých či béžových obleků, v nichž se košile s kravatou ztrácejí. Prostě muže, jenž nevyčnívá, splývá jaksepatří s davem. Je potěšitelně neviditelný.
Za tak jepičí dobu, jež je současné vládě vyměřena, jsem byla přesvědčena, že Jan Fischer představitelem šedého moru v šatníku zůstane. Tak krátký čas ani nestojí za to najmout si schopného imagemakera, šikovného stylistu. I když ani ti, jak vidno, u některých politiků (zejména u jejich civilních outfitů) nejsou všemocní.
O to víc překvapuje, kam za tři a půl měsíce dokázal premiér Fischer v módním názoru dojít. Při svých povinnostech pochopit, že tmavý oblek je lepší než šedý či béžový. Střevíce na mechové podrážce se k němu nehodí. Potřebují vyměnit za boty s koženou podešví. A kombinací bílé košile s černým suknem saka ani módní analfabet nic nezkazí, protože tahle klasika vždycky funguje..
Jan Fischer dokonce dospěl k bodu, že na oslavu sedmdesátin Karla Gotta zvolil k bílé košili a černému obleku ostře žlutou vázanku namísto zavedené rudé kravaty. Což je (nejen) na premiéra dost extravagantní počin zasluhující potlesku.
Možná by si leader sociálních demokratů Jiří Paroubek měl vzít z Jana Fischera příklad. Zapomenout na ležérně formální kombinace hnědého saka, béžových kalhot a mokasín. Stejně jako na zdánlivě mladistvé a svěží pruhy. Nebo na sako z lakované, hnědovínové, kontrastně štepované kůže, které má tak v oblibě. Signální akcent ke štychu jedinečnosti stačí. Zvlášť u muže úctyhodného postavení i rozměrů.
