Už při studiích na Vysoké škole múzických umění spolu bydleli na koleji a desítky let se dělili o tutéž šatnu ve Slovenském národním divadle, vyhlášenou humorem a dobrou náladou. Vzpomínek na Dočolomanského má Slezáček kupu - veselých i vážných. Ale dělí se o ně hodně těžce. Smrt přítele ho citelně zasáhla.

Hovoří obtížně, slova se mu derou z krku velmi pomalu: "Těžce se mi o něm mluví. I když jsem pragmatik, stále se nedokážu smířit s tím, že zemřel. Že už tady není, že do divadla už nikdy nepřijde," smutně říká Juraj Slezáček.
I když se ti dva v soukromí nikdy nenavštěvovali - Dočolomanský si tohle svoje území žárlivě střežil - téměř půl století dýchali tentýž vzduch. Od doby, kdy byli v roce 1960 přijati na vysokou školu, přes pobyt na koleji až po společnou šatnu ve Slovenském národním divadle.

Bar na koleji
"Michal byl člověk plný kontrastů. Vždycky s ním byla legrace, nikdy nezkazil žádné posezení. Na druhé straně bujarou společnost nevyhledával. Když jsme jako studenti chodili večer ven, zůstával raději na koleji," vzpomíná Slezáček na zesnulého přítele. "Nikdy nebyl bohém, svým způsobem to byl uzavřený člověk. Opilého jsem ho za celá ta léta viděl jen jednou. Tehdy na ex vypil půl lahve režné kořalky a tři dny byl víc mrtvý než živý."

Zato byl Michal Dočolomanský velmi zručný. Kdysi se vyučil automechanikem a rád kutil. Ať už bylo třeba spravit vodovod, elektřinu nebo naladit televizi, se vším si věděl rady. A i když se s kamarády netoulal po večerech, jednou je pořádně zaskočil. "Viděl jsem ho, jak na pokoji pořád něco tahá a stěhuje sem a tam. Z obyčejných postelí udělal poschoďové palandy, a věřte nebo ne, postavil tam i opravdový bar s osvětlením. Náš pokoj na koleji v Horském parku se stal atrakcí, chodily k nám hotové exkurze. A nejenom se dívat," rozpovídal se herec Slezáček.

Boj o šatnu
Michal byl známý tím, že si uměl postavit hlavu a prosadit svoje. I společnou šatnu v divadle vydupal on. "Když jsme tam nastoupili, garderobiér nám jako mladíčkům šatnu přidělit odmítl. Že prý nám stačí chodba. To bylo samozřejmě ponižující. Michal nakonec objevil jednu prázdnou místnost a šel rovnou za ředitelem divadla. A tam pořádně řval. Já uvnitř nebyl, a tak nevím, jak se ředitel tvářil, ale je fakt, že jsme tu šatnu na jeho přímý pokyn dostali hned," vybavuje si herec.

A to byl vlastně počátek vzniku proslavené šatny, kde se odehrávala pověstná posezení u lahvinky. Společně ji užívali Juraj Slezáček, Oldo Hlaváček, Jozef Adamovič, Juraj Sarvaš a Michal Dočolomanský. Tehdy v divadle ještě nebyl bufet, ale oni si někde obstarali spirálový vařič, a tak od nich vždy voněla čerstvá káva. I leccos jiného a to kolegy z dalších šaten nesmírně přitahovalo. "Stahovali se tam na kus řeči a mockrát tam bylo tak plno, že jsme se ani neměli kde převléci. A tak jsme si vymysleli, že za to budeme vybírat peníze," vysvětluje Slezáček.

Bankéř i výběrčí
Důležitou součástí šatny byla lahev od mléka a ceník vedle ní. "Poplatky byly různé, například za neumytý šálek nebo za nadávky. Za hrubé vulgarismy se platila koruna, hovno a náboženské nadávky byly za padesátník. A když někdo urazil nás osobně, zaplatil dvě koruny. Protože nás bylo pět, přibyla v lahvi desetikoruna," líčí Slezáček.

Vybrané peníze půjčovali na desetiprocentní úrok a pak za celou částku, vždycky po posledním představení sezony, udělali pořádný mejdan. A na něm se o zábavu staral hlavně Michal.

Hercovy kousky
Michal Dočolomanský byl především dokonalý profesionál. Juraj Slezáček říká, že ho neskutečně rozčilovalo, když některý z herců přišel na zkoušku nepřipravený. To mu ale nebránilo v tom, aby se sám někdy nedopustil překvapivých kousků.

"Tehdy se hrálo My, níže podepsaní. Jednotlivé scény se odehrávají ve vlaku, a protože jsem tehdy dělal ředitele, nehrál jsem. Ale rád jsem se chodil za kulisy dívat, jak hrají ostatní. Jednou tam tak stojím s inspicientem a Michal přišel za námi. Inspicient mu povídá: Co tady děláte, vždyť vy v tom kuse nehrajete. Michal se na něj obořil: Cože, já že v tom nehraju? A rovnýma nohama skočil rovnou na scénu."

Tam herce překvapil otázkou - prosím vás, jede tenhle vlak do Moskvy? Všichni do jednoho se rozesmáli, jen Oldo Hlaváček si zachoval chladnou hlavu a povídá mu: Kdepak, to musíte jít dozadu, do jiného vagonu, a tak ho vlastně dostal ze scény pryč.

Lidé v hledišti začali listovat v programech, protože na jevišti se najednou objevil Dočolomanský, i když hrát neměl.

Nejslavnější z nás
Sláva, úspěch a popularita Dočolomanského jeho kolegy mnohdy dráždila. "On už jako student hrál v divadle významní role, točil filmy a my ostatní nic. A to nám lezlo na nervy," přiznává otevřeně Slezáček. Ale jedním dechem dodává: "Michal dokázal svým výkonem přilákat do divadla i takové lidi, kteří by tam jinak nepřišli." I proto na něj budou kolegové i diváci ještě dlouho vzpomínat.