Má za sebou rok plný dramatických zvratů. Rozchod s přítelem, pobyt v léčebně, tahanice o syna Artura. Před pár dny Iveta Bartošová (41) poskytla Blesk magazínu úplně první a prý také poslední otevřenou zpověď. O závislosti na prášcích a alkoholu, pobytu v léčebně i potížích s muži jejího života. Začala jsem blbnout "Naposledy se vracím zpět. Ale jinak se chci už dívat jenom dopředu," pravila energicky. A aniž by počkala na první otázku, začala vyprávět. "Já vím, chcete se ptát, jak to bylo s Kroměříží. Bylo to moje rozhodnutí, nikdo mě k němu nenutil. Věděla jsem najednou, že to takhle se mnou dál nejde. Že potřebuju na chvíli vypnout a vyčistit se. Cítila jsem, že už je za pět minut dvanáct a je potřeba ten nesmírně těžký krok udělat. Že je správný." Chtěla jste utéct ze světa showbyznysu? "Byla jsem definitivně rozhodnutá, že se zpíváním skončím. Showbyznys je krutý svět plný pozlátek a nástrah. A mě jako velmi citlivého člověka ničil." Jak to myslíte? "Před devíti lety jsem odešla s malým Arturem od Ládi (Štaidla - pozn. red.). Najednou jsem byla na všechno strašně moc sama. Přišla jsem odchodem od Ládi do jisté míry o všechno. Odrazila jsem se ale ode dna, postavila dům, vytvořila rodinné zázemí, zajistila práci sobě, založila a vedla agenturu, starala se o dítě. Špatně jsem si ale rozložila síly a najednou se pomalu všechno začalo hroutit. Ty síly prostě došly." Byla jste workholik? "Dlouhá léta jsem tvrdě pracovala a nevím, jestli to bylo úplně šťastné. Snažila jsem se být především absolutní mámou. Ráno jsem odvezla Artura do školky nebo školy. Rychle do práce, odpoledne jsem ho přivezla, dělali jsme úkoly, potom přišla chůva, já odjela zpívat třeba do Brna. Po koncertě jsem po půlnoci jela domů, abych mu dala dobré jitro a on měl pocit, že jsem byla v noci s ním. A zase na otočku do Brna. Šest, sedm dnů v týdnu se to vážně nedalo vydržet." A přišly na řadu prášky a alkohol? "Takhle jednoduché to nebylo. Cítila jsem, že je to všechno nad mé síly a měla jsem pocity strašné úzkosti, že to všechno nezvládnu. Hledala jsem pomoc u lékařů. Předepsali mi silná antidepresiva, přitom moje diagnóza - jak jsem se dozvěděla později - nebyla deprese. Měla jsem jen stavy stísněnosti, které ty prášky ještě umocnily. Nevěděla jsem kudy a kam, a tak jsem tu úzkost začala vytěsňovat další berličkou - alkoholem." Což je cesta do pekla "Každý, kdo to zažil, ví o čem mluvím, a pochopí mě. Ti ostatní to nechápou a dovedou to jen odsoudit. Ale mně to chvíli pomáhalo. Jenže tudy cesta nevedla. Ničilo to mě, Artura, moje okolí. Potom přišla doslova poslední kapka a já se rozhodla pro Kroměříž." A jaká kapka to byla? Rozchod s veterinářem Romanem Hankem? "Dá se říct, že ano. Byli jsme spolu rok a jednou jsem se vrátila odněkud ze zpívání domů a zjistila, že Roman tam není, že si sbalil a odstěhoval všechny svoje věci. Bez vysvětlení. Byl to pro mě šok. Asi se tak ale mělo stát. V té době jsem už pociťovala, že ten vztah stejně nemá budoucnost." Iveto, podřezala jste si i žíly. Proč? "Bylo to pro mě těžké období. Moc těžké. Ale k tomuhle tématu se už nikdy nechci vracet..." Kroměříž vás postavila na nohy? "Byl to jenom takový start, začátek, možná návod. Ta léčba by měla trvat určitě minimálně rok a myslím, že teď je pro mě rozhodující období. Jsem si už ale naštěstí jista, že cesta zpátky pro mě už neexistuje." Vyjít z té brány po měsících izolace muselo být kruté... "Tak ona to zas tak velká izolace nebyla. Vždyť víte, co všechno se o mně psalo. A pod jakým drobnohledem jsem byla, když jsem se vrátila. I člověk plný síly by měl problém tomu všemu čelit a já byla oslabená a sama. Jen s Arturem, který byl úžasný a dodával mi sílu. Bylo, je a bude mezi námi velice silné pouto. Potřebujeme se. Proto mi teď tak moc chybí. Ale byli jsme s Arturem sami dva a to se nemělo stát. Člověk se má vrátit mezi přátele." To vám žádný přítel nezůstal? "Vydržel to se mnou tak dlouho pouze jediný člověk - Ivan Rössler, kterého znám přes dvacet let. Jen díky němu jsem našla sílu pokračovat. V Kroměříži, když jsem zpívala pacientům, jsem sice pociťovala, že mě to zpívání asi bude dost chybět, stále jsem ale byla skálopevně rozhodnuta se showbyznysem skoncovat. Začala mě ale viklat a povzbuzovat kamarádka Daniela Maxová, podpořil ji právě Ivan, a já odjela do Dubaje." Kam jste chtěla letět s Arturem... "Měl jarní prázdniny, a tak jsem si říkala, že si uděláme fajn výlet k moři. Měl vízum, koupenou letenku a všechno bylo domluveno. Dokonce bych tam na něho měla spoustu času. Láďa to ale z neznámých důvodů nedovolil, tak jsem odletěla sama, protože jsem tam měla vystoupení, které se nedalo zrušit." A přišla rána - zpráva, že vám Artura sociálka odebrala a že je v péči otce. "Vnímala jsem to nejdřív jako popravu. Měla jsem co dělat, abych se s tím aspoň nějak vyrovnala a polkla to jako fakt. V tu chvíli jsem měla pocit, že celá Kroměříž byla zbytečná, že není cesta vpřed." S Láďou jste se ale nakonec dohodli, že Artur sice zůstane u něj, ale budete se o syna střídat, ne? "Tím mně Láďa vyrazil dech. Potvrdilo se, že jsme oba rozumní. Jde přece o Artura, ne o nás." Láďu jste po třinácti letech opustila vy. Proč? "Protože to už dál vážně nešlo. Chtěl mě mít doma a já zase chtěla trochu pracovat. Bránil mi v tom a dělal všechno možné, abych byla závislá pouze a jenom na něm. Přese všechno to ale byl silný vztah, který jen tak neumírá. Velmi jsem ho milovala." Jak to bylo s dalšími muži vašeho života? "Karol Csino byl pro mě s Arturem spíš kamarád, takže syn mohl vnímat tři muže mého života. Láďu nepočítám, to je otec. Daniela Bartáka jsem opustila já, se Zdeňkem Podhůrským to bylo složitější - jednou opustil on mě, jednou já jeho a napotřetí to bylo vzájemné. No a Roman Hanke opustil mě..." Teď jste sama? "Ano. Teď musím být trochu sobec a pracovat jenom na sobě, abych tohle všechno zvládla a Artur měl tu nejlepší mámu na světě. Abych sobě i okolí dokázala, že na to mám." Iveto, nemáte pocit, že vás do léčebny vlastně dostali ti vaši muži? "Nevím. Ale chyba byla určitě ve mně. Byla jsem moc naivní. Teď už vím, že dělat pro chlapa první poslední je špatně." Mužský vám teď nechybí? "Chybí, a divíte se — po roce? Naštěstí teď na to nemám čas myslet. Sama zůstat navěky ale nechci, to vážně ne." A co vaše depresivní stavy, jsou pryč? "Já ale deprese opravdu nikdy neměla. Byla jsem teď na pětihodinovém psychiatrickém vyšetření, kde konstatovali, že jsem úplně v pořádku. Prý ani ambulantní protialkoholní léčbu nepotřebuju. Byly to opravdu jen stavy přepracovanosti a úzkosti. Začala jsem z toho blbnout." Máte nyní chuť na alkohol? "Budete se možná divit, ale nemám ji. Žádné léky taky nepotřebuju. Týden co týden chodím na odběry, abych měla důkaz, že jsem čistá. Stejně tak docházím každých 14 dnů k psychiatrovi, slíbila jsem to Láďovi. Vážně jsem v pohodě. Dokonce si nabírám stále víc práce a dělá mně to dobře. A jím jenom proto, že musím." Čím jste tak nabrala, když nemáte chuť k jídlu? "To všechno ta antidepresiva. Šla jsem s váhou nahoru, a to neuvěřitelně rychle." Hubnete. Co držíte za dietu? "To není dieta. Mám upravený jídelníček a jím všechno, i dvě večeře. Ale cvičím a tím hubnu. Ještě to chce pár kilo a budu spokojena. Už teď musím měnit šatník, je mi všechno velký." Artur s vámi drží krok? "Svěřil se mi, že sladké mu táta povolil pouze dopoledne ve škole. Já si ale myslím, že hubne tím, protože se začal vytahovat. Baculatý je, neboť má Láďovy geny. Štaidlovci byli všichni nádherní udělaní lidé. Artur se vytáhne, je nesmysl ho trápit dietami. Dvakrát týdně chodí na taekwondo, doma šlape na rotopedu. To kvůli holkám. A když mu dáte na stůl, říká: To nedojím.” Nepijete, neberete prášky, ale začala jste kouřit... "Já v podstatě kouřím od 18 let. Někdy to jsou dvě cigarety ročně, jindy žádná, jindy víc. Za čtrnáct dnů mi ale začnou choreografie a to vím, že je s cigaretou konec. To se zkrátka udejchat nedá." Po sedmi letech vyrážíte na turné s 22 koncerty, není to troufalost? "Cítím se na to, utáhnu to. Jde především o to, aby byl člověk psychicky v pohodě. Zažijete-li nervák, nezazpíváte třeba ani tón. Ale teď jsem silná. Chtěla bych jediného hosta, a to kamaráda Dana Hůlku. Dělá ale mrtvého brouka, tak budu mít asi místo něho přestávku.” Iveto, udělala jste hodně změn v životě. Nechcete se také přestěhovat? "Problesklo mi to hlavou. Mám ale hypotéku, kterou musím ještě sedm let měsíčně splácet." Láďa Štaidl vám nenabízí pomoc? "Ale ano. Pro svůj vlastní pocit bych to ovšem ráda zvládla sama." Ten dům v Uhříněvsi pro vás musí být bez Artura noční můrou... "Věřím, že budeme s Arturem co nejdřív zase spolu, proto na sobě makám." A váš osobní cíl? "No samozřejmě Artur a pak vybudovat v sobě takovou sílu, abych se dokázala opřít sama o sebe a nepotřebovala žádné berličky a vlastně ani jiné lidi. A když se vyskytne nějaký životní partner, budu ráda. Ale už nikdy nechci být závislá..." Že by měl Artur sourozence? "V téhle situaci snad takovou otázku nemyslíte vážně." Co vám v poslední době udělalo radost? "Písnička Nebe plné červánků. Když jsem ji poprvé slyšela, nadchla mě. Dokonce rozbrečela. Vypovídá všechno to, co jsem do teď prožila."