Jak těžké ji bylo přesvědčit, aby šla se svými vzpomínkami na trh?
„Myslím, že ji ani nebylo potřeba přemlouvat. Šlo spíš o to, dát jí prostor a platformu, na které se mohla vyjádřit. Když jsem to zpětně hodnotil, dospěl jsem k závěru, že Jiřina Švorcová vnímala tuto knihu jako svůj poslední vklad do naší kulturní pokladnice. Proběhlo patnáct nebo šestnáct dlouhých sezení, kdy s ní kolega Graclík vedl hodinové rozhovory a já je pak přepisoval. Z rozhovorů bylo zřejmé, že odpovídala bez zaváhání. Neměla potřebu dlouze přemýšlet ani lhát a vymýšlet si. Bylo jí přes osmdesát a věděla, že je to její poslední velké ohlédnutí.“
Jak na vás působila jako člověk?
„V závěru života byla vytěsněná na vedlejší kolej. Nikdo se s ní nebavil, jako by byla prašivá, málokdo se s ní chtěl »ušpinit«. Mirek ji tehdy vzal do divadla. Byla nadšená, protože tam nebyla mnoho let. Starý člověk už mívá problémy s mobilitou, takže jsme ji vyzvedli, doprovodili a zase odvezli. V tomhle ohledu mám čisté svědomí, že jsme jí závěr života udělali aspoň o trochu hezčí. Jinak měla okruh stálých kamarádek.“
Bavili jste se i o politice?
„Když přišla řeč na politiku, nastavil jsem laskavé, ale pevné hranice – tady se neshodneme, tohle neotvírejme… A ona to respektovala. Už se k tomu nikdy nevrátila, protože věděla, že by to nikam nevedlo. Neměla mesiášské tendence přesvědčovat okolí o svých levicových myšlenkách.“
Kniha měla obrovský úspěch. Pamatuji na autogramiádu v knihkupectví na Václavském náměstí, kde byla i herečka Antonie Hegerlíková, a vzpomínám na davy lidí. Byla to pro ni satisfakce?
„Křest byl plný očekávání, nikdo netušil, kolik lidí dorazí a jak budou naladěni. Jiřina Švorcová budila i na sklonku života protichůdné emoce – část lidí jí nemohla přijít na jméno, druhá polovina ji obdivovala za to, že zůstala věrná svému přesvědčení. V knihkupectví se sešlo několik set lidí. Celé to tehdy moderoval Jiří Pomeje, naprosto profesionálně a důstojně. Přišel, odvedl skvělou práci a zase odešel, aniž se na tom snažil přiživit. Původně oslovený moderátor účast totiž odřekl právě proto, že šlo o Švorcovou. Za zády nám navíc celou dobu stál kamarád z bojových sportů pro případ, že by někdo chtěl paní Švorcovou fyzicky napadnout.“
Užívala si to?
„Byla upřímně překvapená. Vytiskli jsme tisíce podpisových karet a Mirek Graclík trval na tom, že neodjedeme, dokud se nepodepíše úplně všechno. Trvalo to několik hodin, Jiřina byla vyčerpaná, ale lidé jí děkovali a gratulovali. Sama předtím říkala – vždyť už to nikoho nebude zajímat, ta doba je pryč. Zájem čtenářů pro ni byl obrovským pozitivním šokem.“
Jaké byly ohlasy kolegů z branže na to, co v knize prozradila?
„Řada kolegů byla zaskočena, že takovou knihu vůbec vydala. Jiřina neměla potřebu taktizovat, jela svou závěrečnou životní rovinku a mluvila otevřeně tak, jak si věci pamatovala. Někteří to samozřejmě viděli jinak.“
Řada oslovených kolegů – třeba ze seriálu Žena za pultem – do knihy prý odmítla promluvit.
„To mě mrzelo a dodnes to některým nemohu zapomenout. Přitom většina těch, kteří promluvili, o ní hovořila v dobrém. Čekal jsem, že si na ni lidé bez obav z existenčního ohrožení spíš plivnou, ale kromě jediného případu nikdo neřekl vyloženě zlou věc. Shodovali se, že herecky byla průměrná až podprůměrná, ale mimořádně svědomitá – vždy přišla připravená. A ve svých tehdejších funkcích se kolegům, kteří za ní chodili s nejrůznějšími prosbami, snažila pomáhat. Překvapil mě například velmi pozitivní komentář od Ilji Racka. Naopak Lenka Termerová se vyjádřit odmítla, přestože jí Švorcová v minulosti pomohla…“
Je to pro vás už uzavřené téma?
„Možná se k němu ještě vrátíme. Před odesláním do tisku proběhla důkladná autorizace. Vybavuji si, jak jsme za ní jeli do lázní v Luhačovicích. Měla svůj výtisk, kde škrtala a vyřazovala pasáže, Mirek měl své korektury. Byli zavření v místnosti snad osm hodin. Já se procházel po kolonádě a fotil. Když jsem otevřel dveře, našel jsem naprosto vyčerpanou, zničenou Jiřinu a stejně zřízeného kolegu, který svíral opravené rukopisy. Stále tedy existuje původní, neautorizovaná verze.“
Vím, že načetla i audioknihu. Pak ale existuje ještě další, kterou čte muž…
„Jednu načetl Michal Gulyáš a výběr načetla ještě za života sama Jiřina. Natáčelo se to ve studiu na Smíchově a ona po dvou a půl hodinách vyšla naprosto nabitá energií. Byla šťastná, že nezapomněla práci s mikrofonem. Pro starého člověka to byla obrovská satisfakce – vrátit se k řemeslu a ukázat, že ho pořád ovládá.“
Získali jste si její důvěru. Byl jste dokonce posledním člověkem, který ji fotografoval v nemocnici. Jak ty chvíle prožívala?
„Bylo to nesmírně smutné. Ležela v Ústřední vojenské nemocnici a já za ní byl dvakrát nebo třikrát. Nejdřív jsem ji vyfotil na lůžku a pak jsme si povídali. Měla silnou potřebu něčím se odvděčit, pořád mi nabízela různé věci, majetek a říkala – chlapci, já vám za to, co jste pro mě udělali, vůbec nic nedala… Při poslední návštěvě jsem jí přinesl velkou čokoládu a kubánské pomeranče – takové ty tvrdé, kterými se dala vyrážet okna. Vybral jsem je schválně, aby měla autentickou vzpomínku. Byla nešťastná a nevěděla, co s tím bude dělat. Řekl jsem jí, ať to rozdá personálu, že na ni aspoň budou hodní. Odpověděla, že jsou na ni hodní i tak. Pak vzala síťovku a odcházela dlouhou chodbou ke svému pokoji.“
Jako scéna ze Sanitky, když odchází Jiří Bartoška.
„Přesně taková scéna. Váhal jsem, jestli mám vytáhnout fotoaparát a zmáčknout spoušť. Nakonec jsem si řekl, že to neudělám. Vědomě jsem ten odcházející okamžik nechal jen pro ni. A to bylo naposledy, co jsem ji viděl…“
Honosná vila pro příbuzné
Jiřina Švorcová rozhodně nebyla chudou proletářskou herečkou, měla třípodlažní prvorepublikovou vilu v pražské luxusní čtvrti Ořechovka. Do té se v roce 1966 přivdala, kdy se stala manželkou výtvarníka Vladimíra Šolty (†53). Ten v domě zemřel, údajně po pádu na schodech v roce 1977. Tehdy nemovitost zdědila.
Ještě před svou smrtí Švorcová rozdávala svůj majetek, třeba i kvůli dědické dani a možná zdlouhavému řízení. Část honosného baráku přepsala na bratra, herce Václava Švorce (†94), a jeho syna Jana, který tam žije dodnes. Do darovací smlouvy však nechala vepsat věcné břemeno – bezplatné právo dům obývat až do svých posledních dnů. Už tehdy se říkalo, že nemovitost ve Střešovicích má cenu zhruba 70 milionů korun.
Zápal plic a srdce
Prominentní socialistická herečka, kterou proslavil především seriál Žena za pultem, zemřela 8. srpna 2011 v 83 letech v léčebně dlouhodobě nemocných v Praze na Malvazinkách, kam ji převezli z Ústřední vojenské nemocnice, kde se léčila od května téhož roku kvůli komplikacím po zápalu plic a srdečních problémech. Několik týdnů ji udržovali v umělém spánku. Pochována je na střešovickém hřbitově, jen kousek od luxusní vily, kterou zdědili její příbuzní.
