V českém prostoru je talk show poměrně hodně. A do toho přicházíte vy s tou vaší – U Adely.
„Jsem si toho vědoma! Nebyl to můj nápad – nefunguje to tak, že zavoláte do Prahy, že chcete vlastní show. Oslovila mě Prima a kreativní producent Dano Dangl. Také jsem si kladla otázku, jestli je to ono, protože Česko je země talk show. Ale stalo se to tak rychle, že jsem neodolala.“
V čem je ta vaše jiná?
„Nejsou to rozhovory jeden na jednoho. Ta moje bude spíš prostor, kde se potkávají různí lidé, kteří se třeba nikdy předtím neviděli. Ten žlutý gauč má být důkazem, že si k sobě mohou sednout a najít společná témata. Když jeden začne mluvit o svých pocitech, inspiruje druhého. Je to jako na chatě s partou přátel – vznikají asociace a spontánní momenty, které nikdo nečeká.“
Já slovensky rozumím, ale pozoruji, že se nůžky jazykové srozumitelnosti rozšiřují. Všimla jste si, že musíte některá slova vysvětlovat?
„Vzpomínám si na problém z první Česko Slovenské SuperStar. Přišla jsem k jednomu soutěžícímu, který stál zády, a ptám se ho: Prečo si chrptom? (zády). Díval se na mě, jako by přistáli mimozemšťané. Když jsem teď dostala nabídku od Primy, řekla jsem, že budu mluvit slovensky, protože mluvit česky by mi přišlo nepřirozené. Nakonec v té relaci tvořím jen dvacet procent, zbytek jsou Češi. Ale když vím, že jdu říct slovo, které je zásadně odlišné – například názvy měsíců – tak ho raději řeknu rovnou česky. Nechci, aby tam československý rozměr tvořil humor na sílu a bral nám čas vysvětlováním.“
Adéla Vinczeová (45), největší slovenská moderátorská hvězda, míří do Čech: O adopci syna! Blesk TV
Existují témata, kterým se v rozhovorech vyhýbáte?
„Vyloženě tabu nemám, ale nejdu do prvoplánových kontroverzí. Chci, aby se host i divák cítili komfortně. Není to politický duel. Pokud cítím, že o něčem host mluvit nechce, respektuji to. Ale v show U Adely je skvělé, že se ta témata často otevřou sama mezi hosty navzájem.“
Vybíráte si hosty sama?
„Přiznám se, že ne. Na to je tam úžasný tým dramaturgů. Já tomu dávám řád až na místě. Nemyslím si, že mám v českém showbyznysu zatím takový status, abych si diktovala, koho chci. S Mirkem Donutilem se známe dlouho, ale byli tam i lidé, které jsem viděla poprvé v životě. Přesto jsme si během deseti minut sedli.“
Na Slovensku jste moderátorskou jedničkou, získala jste nespočet cen OTO. Jaké máte zkušenosti s českým publikem?
„Mám velký respekt. Moderovala jsem u vás dvakrát Českého lva a byla jsem tehdy extrémně vystresovaná. Mít v publiku osobnosti jako pan Bartoška nebo paní Geislerová, to je jiná káva. Vždycky mám pocit, že jdu do cizího prostoru a nikdo mě nezná. Ale po natočení prvních dílů nové show se mi ulevilo. Cítila jsem, že jsme si s publikem i hosty rozuměli lidsky i v humoru.“
Slovenská produkce mi někdy přijde energičtější, světovější. Na druhou stranu u vás mají úspěch věci jako turecké telenovely, které v Česku nefungují. Vidíte v tom rozdíl?
„Ano, český divák je možná v některých ohledech konzervativnější a intelektuálnější. Vaše StarDance je velmi noblesní a elegantní, zatímco náš Let’s Dance je víc show a nespoutaná energie. My jsme prostě blíž k tomu Balkánu, vy k Německu. Čím víc na východ, tím je to rozjuchanější. Ale v tom průniku se někde potkáváme.“
Vzpomenete si na hosta, který vám dal nejvíc zabrat? Třeba někdo, kdo odpovídal jen jedním slovem?
„Zažila jsem to, byla to dokonce jedna Češka, výtvarnice Vendula Chalánková. Je velmi specifická, introvertní. Na začátku to bylo napjaté, diváci cítili tu podivnost. V jednu chvíli jsem prostě řekla: Poslouchejte, já asi neumím dělat rozhovory, protože nám to tu nefunguje. Tím se ten tlak uvolnil, ona se otevřela a byl to skvělý moment. to skvělý moment. Mnohem horší jsou pro mě hosté, kteří mluví strašně moc, ale je to jen vata. Jsou obecní, odbočují a já u toho v duchu usínám. Raději bych, aby bylo více ticha než prázdných slov.“
Na Slovensku jste byla dvacet let hvězdou televize Markíza, takový slovenský Leoš Mareš. Nedávno jste náhle odešla, proč?
„Zkomplikoval mi to můj manžel Viktor, který tam pracoval jako reportér a moderátor. Markíza byla vždy symbolem investigativní žurnalistiky, ale s novým vedením začaly přicházet tlaky na to, jak má zpravodajství vypadat. Snaha o »depolitizaci« vedla k tomu, že se místo podstatných informací řešilo, kolik napadlo sněhu a jestli bude dost cukru na pečení. K tomu se přidala jemná preference jistých politických subjektů. Můj muž tam založil odbory a jako jeho žena jsem necítila jinou možnost než odejít také. Nebylo to v hněvu, ale z principu. Ta »žába se vařila pomalu«, divák si často ani nevšimne, že je neinformovaný. K tomu mi ve Slovenské televizi zakázali odvysílat rozhovor s vlastním manželem, protože je prý problémový člověk. Tam jsem si řekla jako Zdeněk Svěrák ve Vratných lahvích: „Já už tady nejsem rád.“
Snažili se vás přemlouvat, abyste zůstala?
„Vysloveně na kolenou mě nepřesvědčovali. Spíš mi bylo naznačeno, abych si uvědomila následky – že se tím ty dveře nadobro zavírají. S tím jsem ale počítala. Každý rok v tomto showbyznysu považuji za zázrak a jsem smířená s tím, že každá jízda v první lize může jednou skončit. Pokud se zavřou jedny dveře, vesmír otevře jiné – a pro mě to byl impulz jít do onlinu.“
Byl to těžký krok?
„Byla to parádní jízda, ale jsem s tím smířená. Každý konec je nový začátek. Šla jsem do onlinu, teď na český trh. Je to zdravý diskomfort, který člověka po pětadvaceti letech v pohodičce probere.“
Oslavila jste půlkulatiny. Jste člověk, který se dívá spíše dopředu, nebo se rád vrací ke vzpomínkám?
„Dopředu se moc nedívám, raději se nechám překvapit. Věřím životu, že to, co přijde, bude dobré. Ráda se vracím do minulosti skrze hezké vzpomínky, ale nelpím na ní.“
Někde jsem četl, že máte poměrně krátkou »zápalnou šňůru«. Jak se to projevuje ve výchově vašeho syna?
„Jsem k sobě hodně sebekritická. Mateřství a soužití s dítětem mě učí tu moji pomyslnou šňůru prodlužovat. Dítě vás totiž neuvěřitelně zrcadlí. Pochopila jsem, že když má syn hysterický záchvat, není to útok na mě. On mi nechce ublížit, jen se v tu chvíli neumí vyrovnat se svými emocemi a potřebuje moji pomoc. V takových momentech není prostor na to, abych i já vypěnila. Tam ta moje pojistka prostě musí vydržet.“
Syna jste před lety adoptovali, splnila adopce vaše očekávání?
„Slyšela jsem o mateřství tolik děsivých historek, že mě realita vlastně velmi mile překvapila. Soustředila jsem se dopředu na to nejhorší. Věděla jsem, že se nevyspím a že dovolená s aperolem na pláži je minulostí. Šok byl v tom, že nám z úřadu zavolali a neměli jsme devět měsíců na přípravu. Bylo to spíš: Máte měsíc, tak honem dodělejte byt. Ale je to mnohem hezčí, než jsem si myslela. Maxík svůj příběh zná, mluvíme o tom s ním otevřeně a přiměřeně jeho věku. Brzy mu budou čtyři.“
Řešíte třeba i kontakt s jeho biologickou matkou?
„Zatím to není téma, ona možná ani neví, kde Maxík je. Považuji ale za přirozené, že ji v určitém věku bude chtít hledat. Pokud k tomu dojde, jsme připraveni mu pomoci. Každý má právo složit si mozaiku své identity, aby mohl být vyrovnaný. Co se týče případného druhého dítěte – pokud by nám úřady zavolaly, že má Maxík sourozence, budeme to řešit, až to přijde. Odevzdáváme to vesmíru.“
Váš manžel Viktor si po odchodu z televize splnil sen a stal se pilotem boeingu. Létá teď hodně?
„Musím před ním smeknout, udělal si výcvik v rekordním čase. Ale po čase slyšel od kolegů, jak litují, že neviděli vyrůstat své děti. Viktor to vzal vážně a s létáním momentálně přestal. Teď hledá, co bude jeho další vášní. Je to pro muže obrovská výzva – najít svou sílu i bez externích potvrzení statusu pilota nebo hvězdy. Má teď čas zjistit, kým doopravdy je, a já mu v tom moc fandím.“
Při čem odpočíváte?
„Někdy se přistihnu, jak tupě roluji instagramem, což je hrozné. Ale mým skutečným odpočinkem jsou fitko, silový trénink a sauna. I když do té sauny se s malým dítětem dostanu tak jednou za dva měsíce. Učím se ale odpočívat v běžném životě – při kávě s mužem nebo když se spolu s Maxíkem koupeme. Nechci, aby můj klid závisel jen na úniku do přírody, učím se oddychovat v životě jako takovém.“
Jak vznikal rozhovor
S Adelou, tehdy ještě Banášovou, jsme se potkali poprvé před asi dvaceti lety, kdy se v Bratislavě stala jedním z kmotrů mé první detektivky Sherlock Holmes a Golemův stín. Což si ovšem Adéla vůbec nepamatovala. A kupodivu ani to, že ji křtila společně se slavným Michalem Dočolomanským. „Ne! Opravdu? Teď vypadám jako pomatený člověk na nějakých divných lécích. Já potkala Michala Dočolomanského?“ divila se celá perplex a smála zároveň. „Působím teď jako velmi důvěryhodná osoba, která právě utekla z nějakého zařízení,“ dělala si sama ze sebe legraci.
U Adely startuje: Narozeniny, čokoláda z nočníku a Mirek Donutil, který pije „velmi“!
