Pokud by někdo Popelku na ledě neznal, jak bychom ji divákům přiblížili?
„Muzikál na ledě je taková rarita pana režiséra Jindřicha Šimka. Existují různé revue, ale toto je skutečný muzikál se vším všudy! Pro ty, kdo to dosud neviděli: Ledová plocha je ovál a v jedné třetině je jeviště. My, herci a zpěváci, vjedeme doprostřed, odehrajeme své výstupy a bruslaři kolem nás hrají své role. Jsou to sportovci ze sedmi zemí světa, krasobruslaři par excellence – mistři světa, mistři Evropy, mistři Ameriky. Je to úžasné!“
Setkáváme se v předvánoční době, ale turné pokračuje až do začátku příštího roku.
„Ano, je to čtyřměsíční šňůra, hrajeme až do konce února. Jezdíme nejen po českých a slovenských městech, ale pojedeme i do Švýcarska, Rakouska a Německa, takže se mohou těšit diváci skoro v celé Evropě.“
Co pro vás znamenají Vánoce?
„Já Vánoce miluju i s tou určitou nostalgií, že už nemůžu slavit s některými lidmi, kteří jsou tam nahoře. Dokonce i peču, sice jen jeden druh cukroví, marokánky, ale peču je v tunách pro spoustu lidí. Už jsem ale udělala pomyslnou čáru a nepřijímám další zakázky, protože to časově nevychází. Ty marokánky se suší tři a půl hodiny, a to opravdu nastavuji noci! Ale dělám to ráda.“
Jak vypadá váš klasický Štědrý den?
„Jezdím do jižních Čech za rodinou. Stýkám se s neteřemi, s jejich syny – já už jsem vlastně prateta, nebo spíš praprateta. Se sourozenci si to zkrátka užíváme.“
Známe vás jako samostatnou jednotku, rodinu jste nezaložila. Proč?
„Ze začátku to bylo kariérní rozhodnutí, byla jsem mladá a blbá! Myslela jsem si, že česká kultura beze mě padne. Pak jsem zjistila, že to byl omyl. A potom už to byl osud.“
Takže dvacetileté Hance byste poradila, aby si to rozmyslela?
„Asi ano. Poradila bych jí, že kariéra není všechno a že se dá skloubit s rodinou. Je to jediné, co mě mrzí, ale smířila jsem se s tím. Mám kolem sebe spoustu přátel a nenudím se.“
Hodně energie ale věnujete dětem po onkologické léčbě.
„S doktorem Pavlem Bočkem máme nadaci Sluneční paprsek. Každý rok vyjíždíme na ozdravné pobyty s dětmi po onkologickém onemocnění, někdy bereme i děti z dětských domovů. Je to smysluplná dovolená. Jezdí s námi fyzioterapeutky, sestřičky a doktoři bez nároku na honorář. Děti tam pookřejí na duši. Někdy je to ale těžké, když se na mě nějaké dítě naváže a chce mě za maminku. To tečou slzičky a musím jim vysvětlovat, že to nejde. Ale i tohle dělám ráda.“
Zaznamenal jsem řadu článků na téma vaše klouby. Kolik toho máte za sebou?
„Jsem taková titanová lady! Mám obě kolena nová, z titanu, a dokonce i obě kyčle. Jsem chodící robot! Ale zaplaťpánbůh, že tyto operace existují. Mám skvělého operatéra, svého ortopeda, který si mě hlídá. Nevadí mi to v práci, což je super.“
Oslavila jste čtyřicet let na scéně, a k tomu jste si dala dárek...
„Nejdříve jsem vydala CD Nic nechci vrátit a potom jsem si říkala, že ta má dlouholetá dráha by si zasloužila i elpíčko. Protože jsem pořád vybírala a nevešlo se to na jednu desku, udělala jsem dvojalbum. Je tam výběr toho, co si myslím, že mě za těch čtyřicet let charakterizuje. Doufám, že vám udělá radost. Upozorňuju, vezměte si k tomu kapesníky. Je to hezká deska, jsem na ni pyšná a doufám, že i ostatním lidem udělá hezké Vánoce.“
Když už bilancujete, do jakého vás to přivádí rozpoložení?
„Myslím, že i ty pády na ústa jsou důležité, protože bychom se pak nemohli tolik radovat...“
Jaké byly vaše začátky?
„Díky Mladé písni v Jihlavě jsem dostala první angažmá v Karlových Varech se skupinou Metronom. Hráli jsme z devadesáti procent po kasárnách, což byl dobrý odrazový můstek – vešla jsem a měla jsem aplaus, aniž bych musela zpívat! Tam jsem vydržela rok, pak jsem si založila kapelu. Potom jsme se seznámili s Petrem Kotvaldem, který odcházel od Hanky Zagorové. Poprosil mě, jestli bych byla hostem jeho pořadu. Rok jsem u něj zpívala, ale pak se ozval Karel Černoch a požádal mě o spolupráci na komponovaném pořadu, kde bychom si byli rovnocennými partnery. To mě zaujalo.“
Dal vám školu?
„Karel byl božský zpěvák! Hrozně moc mě naučil, nejen v muzice, ale i ve vaření. Byl gurmán a gourmet v jedné osobě. Zdravím ho tam nahoru.“
Klíčovým pro vás byl i Karel Svoboda.
„Jistě. Když jsem se s ním seznámila na konkurzu do muzikálu Dracula, byla jsem celá zpocená. Tam jsme se poznali i se Zdeňkem Borovcem a úžasným režisérem Jozefem Bednárikem, kterého jsem milovala. To byl můj první a asi poslední konkurz, pak už si mě tvůrci vytipovávali. Možná mám výhodu, že jsem nikdy nebyla ta hubená krasavice, takže jsem neměla tak velkou konkurenci a často jsem hrála hospodské a takové ty herdek baby plné temperamentu.“
Nějaká dominantní vzpomínka na Karla?
„Natáčet s ním ve studiu bylo neskutečné. Měl tam velké křídlo a naskládané ořezané tužky, kterými psal noty. O přestávce nám vždycky ukazoval, co složil, a jakoby se před námi vytahoval. Líbilo se mi, jak svou práci a muziku miloval.“
