Miloši, v jakém rozpoložení to jubileum vyhlížíte?

„Zatím to není tak strašný. Samozřejmě se ve stáří problémy objevují, ale musím zaťukat...“

Květa Fialová vždycky tvrdila, že stáří je nádherné. Co byste na to řekl?

(smích) „Se všemi, které jsem znal, jsme si říkali, že to je blbost. Ona potom taky brečela. Víte, já byl v nemocnici, když jsem měl malou mozkovou příhodu. Odešlo mi po ní periferní vidění. A v té nemocnici jsem viděl věci, různé druhy rakovin a podobně, kdy jsem si řekl, že si nemám na co stěžovat. Já jsem teďka dobrej.“

S divadlem jste skončil. Už dříve jste mi říkal, že to bylo ze dne na den poté, co jste na jevišti zažil výpadek. Byl to těžké rozhodnutí?

„Já vždycky ctil, že je zapotřebí skončit, dokud je člověk alespoň trošku dobrej. Zažil jsem jiného velkého herce, který dělal Milence v kiosku. To jsem viděl dvakrát, protože tam nejdřív zazněla hlasitá nápověda a potom to řekl on. Tehdy jsem si uvědomil, že to bych zažít nechtěl.“

Premiéry plné slavných dětiček: Ty ale vyrostly! Kdo rodiče nezapře?

Vzpomínáte rád na to, co jste zažil, zahrál a natočil? Nebo raději plánujete dopředu?

„S tím, co jsem měl nejraději, právě s divadlem, jsem přestal. Ani netočím. Dělám dabingy a snažím se pořád alespoň trošku komunikovat s kamarády, kteří se mnou dělali. A vracet se do minula? Jo, někdy se to ozve...“

Podíváte se třeba na něco, v čem jste hrál? Řada herců se na sebe kouká nerada.

„To mně je jedno. Ale protože mám tři dcery a šest vnoučat, tak ti se dívají, v něčem mě vidí, volají na mě. Jdu se podívat a říkám si: To už nejsem já. I pro mě je zajímavý vidět někde chyby, které jsem dělal, nebo kdy to bylo naopak dobrý. Člověk zkusí všechno.“

Vždycky jste chtěl být hercem?

„Líbilo se mi to. Táta taky hrál, ale nakonec musel dělat medicínu a byl gynekolog. Což je taky dobrý! Já chtěl taky studovat medicínu, jenže tehdy se prosazovalo, že syn nemusí dělat to, co otec, tak jsem si dal přihlášku na DAMU. A dostal se tam, což mě překvapilo. Nakonec to bylo velice fajn. Táta dělal oboje, to jsem nedokázal.“

Podporovali vás v tom rodiče?

„To je těžký. Já měl starý rodiče, když jsem se narodil, mámě bylo čtyřicet a tátovi jednapadesát. Ve čtyřiašedesátým, když jsem šel na DAMU, táta umřel, takže ani fotbal jsem si s ním moc nezahrál. S mámou jsme vydrželi dýl.“

U koho jste studoval?

„Náš ročník měl tři skupiny, tu moji vedla Vlasta Fabiánová. Byla velice dobrá, nóbl baba. V životě jsem si ale mnohokrát vzpomněl, jak se říká, že člověk udělá školu, a pak se dlouho snaží zbavit všech těch nešvarů a chyb, které nám tam profesoři předali.“

Srdcervoucí zpověď Anny K.: Přišla o pětiměsíční holčičku! Kvůli rakovině…

Diskutoval jste často s režiséry, když jste se na něčem neshodli a vy to považoval za chybu?

„Většinou jsem souhlasil a snažil se, protože režisér je ten, kdo to celý staví a vidí. Ale mockrát jsem se pohádal na druhém Šumaři na střeše. Skončilo to tak, že jsme spolu potom nedělali už skoro nic.“

Vy jste chlap jako hora, s vámi bych se hádat nechtěl!

„V podstatě jsem měl respekt, takže jsem se nerval. Ale jednou jsem dělal v Činoheráku záskok za nemocného kolegu, hlavní roli, kam mě doporučil můj spolužák z DAMU Míša Pavlata, režíroval to Vladimír Strnisko. To byl velice nepříjemnej člověk, a hlavně byl nepříjemnej na kolegyně. Tam už jsme stáli proti sobě...“

Díky fyzičce jste často hrál drsňáky i ve filmu.

„Jo, dělal jsem buď grázly, anebo policajty.“