Aneto, potkali jsme vás během vrcholících příprav na Český ples. Předpokládám, že po Plesu jako Brno byla volba návrhářky jasná, protože tam to byl ultimátní úspěch.
„Ano, určitě. S Andreou Eichingerovou alias Aname jsme se domluvily. Přišla s vícero modely, ale nakonec jsme se rozhodly pro variantu černou. Protože popravdě jsem na plese neviděla šaty, které by se mi nějak extra líbily a byly by černé. Přitom je to taková klasika.“
Jaké šaty jste vybraly?
„Vybraly jsme černou korzetovou verzi společenských šatů.“
Předpokládám, že jste toho prozkoušely víc, čím to zrovna tyhle šaty vyhrály?
„Všechny byly krásné a myslím si, že je postupně ještě potom vynesu na různé jiné akce. Teď jsme se ale samozřejmě dívaly na to, že je to ples, že je v Obecním domě a má to mít jistou kultivovanost. Takže jsme nešli do takových… Respektive původně jsme chtěly, aby to bylo víc sexy. Pak jsme ale trošku ubraly, protože si myslíme, že do Obecního domu si to žádá, aby to bylo trochu vyklidněnější, než jsem zvyklá. Šly jsme do korzetu, tedy do sexy křivek a zároveň zůstalo zachované to, co Andrejka dělá, a jak šaty vytváří. To je ve všech jejích šatech propsané. Jsou to také úplně jiné šaty ostatní. Takže určitě korzet, to teď hodně frčí. Inspirujeme se vždycky světovou módou a vším, co kolem frčí.“
Jak moc je pro vás důležité, abyste si s návrhářkou nebo s návrhářem, kteří vás oblékají, sedli jako lidi? Hledáte i tohle propojení?
„Myslím si, že je to velmi důležité. S Andreou se známe. Pochodovaly jsme kolem sebe delší dobu a jsem ráda, že když jsem ji oslovila, byla vstřícná, a takhle hezky jsme naši spolupráci vymyslely. Dopadlo to velmi mile. Jsem překvapená, s jakou spoustou nápadů Andrejka vždycky přijde, a nechávám se jejími šaty unášet. Je to hrozně fajn.“
Na zkoušce šatů jste teď v podstatě nenalíčená a stále je dobře vidět, čím jste v roce 2009 okouzlila porotu a získala titul Miss České republiky. Každopádně jaký make-up a styling vlasů plánujete k těmto šatům?
„Tím, že budu mít výrazný šperk, přemýšlíme, že bychom vlasy daly dozadu, aby šperk hezky vyzněl. Taky kosti, aby vynikly a vlasy zbytečně nezakrývaly šaty. Efekt by se potom trochu ztratil. Takže vlasy možná dáme dozadu, nebo uděláme nějakou vlnu. Chce to taky sofistikovaný make-up. Myslím si, že to hodně frčí a nic tím nepokazíte. Takže něco elegantního, ale přitom přirozeného. Když máte výrazné šaty, nesmí se make-upem úplně zabít.“
Aneta Vignerová na zkoušce šatů bez make-upu: Nenalíčená miss je stále okouzlující Kisa Císařová
Na Ples jako Brno vás doprovodil váš muž Petr Kolečko. Doprovodí vás i do Obecního domu na Český ples?
„Máme to vlastně jako takový společný Valentýn. Hezky se oblečeme, dáme si dobrou večeři, zatančíme si. Takže ano, vyrážíme spolu. Péťa si nechával dělat na míru oblek, takže se taky těší, že má zase trochu změnu.“
V březnu budete mít druhé výročí svatby. Jak ho plánujete slavit?
„Máme takovou restauraci, kam jsme se s manželem uchýlili po obřadu, takže určitě půjdeme tam. Zase si to tak zpečetíme a zajdeme na nějakou hezkou večeři.“
Svatbu jste měli v podstatě tajnou. To, že proběhla, jste oznámili až nějakou dobu po obřadu. Jaký byl?
„Já jsem nic neodtajnila. Paparazzi byli neúprosní. Bylo to tehdy tak, že jsem seděla se svojí švagrovou na večeři, ukazovala jí fotky v mobilu a oni tu fotku tak přiblížili, že viděli do mobilu na tu intimní chvíli, kterou jsem s ní sdílela. Takže to bylo tehdy takové dost kontroverzní i pro mě, že takhle intimní fotky z našeho obřadu vyšly v médiích jen proto, že to paparazzi takhle přiblížili. Nebylo to úplně tak, že by se tím člověk chtěl chlubit. Navíc to celé bylo v tak blbé době, kdy situace nebyla příznivá, že by to člověk chtěl úplně hlásat do světa. Chtělo to nějaký čas. Samozřejmě my jsme si to pro sebe udělali krásné. A tím, že to bylo celé narychlo, to mělo taky svoje kouzlo. Já si vždycky takovou svatbu přála, Jenom vyběhnout někam na úřad, nebo do kostela, kde vás oddají a bude to jen vaše a intimní. Takže to se vlastně splnilo, i když podmínky byly všelijaké.“
Nicméně na instagram jste potom dala video ze svatby...
Na sociální sítě sdílím nějaké věci. I když to období tehdy nebylo úplně zalité sluncem, jak se říká, tak na sociálních sítích jsem měla velkou podporu žen a přišlo mi to nefér. Protože už se to začalo valit ze všech stran, vycházely různé spekulace a opravdu to bylo nepříjemné, tak bylo vhodné vydat nějaké prohlášení. Kdyby to ale bylo možné, tak bych to nesdělovala vůbec.“
Když pomineme období, které nebylo zalité sluncem, teď už, předpokládám, sluníčko svítí jasněji. Chtěla byste si svatbu zopakovat? Dělává se, že se obřady obnovují.
„Já bych si to zopakovala stejně, jak jsme to měli. Je mi to samozřejmě líto vůči lidem, kteří tam nebyli. Neměla jsem tam mámu, neměla jsem tam svoje nejbližší kamarády. Ale zase dá se to pochopit. A mě vlastně moc neláká ta příprava, organizace a dát všechny dohromady. Myslím si, že nevěsta potom na konci sedí a je šťastná, že každý sedí, stará se, jestli každý dobře jí, jestli má co pít. Nevím, jestli je to taková pohoda, když poslouchám holky. A navíc to stojí hrozné peníze. Je to jedno s druhým. Takhle se seberete, odjedete někam pryč a je to jenom pro vás. Vždyť se vám změní jen jméno v občance, ale ty základní důležité věci jsou neměnné.“
Ano, vidíte. Jste oficiálně i v občance Kolečková?
„Ano, jsem. Jsem Aneta Kolečko Vignerová. Nechala jsem si i svoje příjmení. Přece jen mám za ty roky vybudované nějaké jméno, tak jsem o něj nechtěla úplně přijít.“
Představujete se oběma příjmeními? Říkáte Kolečko Vignerová do telefonu?
„No, spousta lidí to nepíše, tak třeba se to díky tomuhle rozhovoru začne psát. A myslím si, že by to tak mělo být, že by příjmení mělo zaznít tak, jak je. A používám ho. Samozřejmě sžívám se s tím stále. Ono zase není tolik příležitostí, kdy podepisujete smlouvy a tak podobně. Takže spletu to občas a znovu to předělám. Učím se. Je to spíš legrace, kdy většinou nakreslím kolečko a pokračuji dál. Je to vtipné.“
Aneta Kolečko Vignerová o nevlastních synech: Přála by si ještě holčičku? Kisa Císařová
Nedávno měl váš syn Jiřík páté narozeniny. Jaké to je mít už pětiletého kluka?
„Je hezké, jak jste informovaná. To by si z vás měli redaktoři vzít příklad, protože někdy je to opravdu hrůza. Je to krásné. Jiřík je prostě láska. Myslím si, že každá maminka svoje dítě upřednostní nade vším. A já nejsem jiná. Jiřík je vesmír mého života a dohromady s Péťou je to balíček štěstí. Jsem velmi spokojená a těším se z Jiříka. Roste z něho super kluk, je velmi milý a už má takový super věk, kdy jsou ty chvíle s ním dojemné. I to, jak se vyvíjí. Pouto mezi námi je taky silné. Je to krásné.“
Postupně se stává předškolákem. Jste psychicky připravená na to, že zanedlouho přijde doba, kdy Jiříček nastoupí do první třídy?
„Nejsem připravená na nic stále. Každý říká: ´Počkej, to si pak odpočineš. Počkej, to bude Jiřík takový.´ Každý rok přichází něco jiného. Tak čekám. Teď mu vypadnou zuby za chvíli, tak je budeme všude sbírat. Bude kolem toho trápení. Budou k nám létat ty víly pod polštáře, nebo jak to je, to si musím všechno nastudovat. Takže je pořád něco. A ta škola? Já už jsem všechno zapomněla. Když tuhle nedávno Péťa něco dělal se svými kluky, dívala jsem se do učebnice a říkala jsem, že jdu od toho pryč, protože tomu absolutně nerozumím. Je to tak složité. Hlavně ať má Jiřík dobré buňky a naučí se to všechno v té škole, protože je to těžké. A popravdě moc se na tu školu netěším. Už to bude takové, že ho budou ovlivňovat jiní lidé. Přijde do světa, kde si bude vytvářet svůj názor. Samozřejmě je to hezké, ale hlavně aby na to byl taky připravený, protože svět není jenom hodný.“
Jelikož jste maminka, která Jiříka sdílí na sociálních sítích, máme představu o tom, jak vypadá a můžeme si říct, komu je podobný. Po kom má ale povahu? A když to vztáhneme ke škole, pozorujete, že by mu mohla jít čeština po tatínkovi, nebo předměty, které šly vám?
„Myslím si, že zrovna to, co říkáte, to po Péťovi má. Baví ho taky velmi divadlo, i když ho k tomu nikdo nikdy nevedl. Dokonce bude po prázdninách chodit do dramaťáku, kam ho vzali po roce. Byl tam hrozný nával dětí a musí se přihlašovat hodně dopředu, což jsem vůbec nevěděla. Stejné to bylo i se školkou, proto měl dlouho soukromou. Má velmi dobrou paměť. To úplně koukám. Nikdy jsem se s ním neučila žádnou básničku, ani zpívánky doma. Vždycky přišel ze školky, tak to tam nasázel a já úplně koukala. Protože já se musím, nebo jsem se musela všechno šprtat. Nevím, čím je to ovlivněné, jestli to tak zkrátka může být, nebo se to vytváří časem a tím, že mozek samozřejmě zaměstnáváme. V tomhle je Jiřík boží. A ty citlivější věci, ty má určitě po mně.“
Napadne vás nějaký jeho povahový rys, skrze který v něm vidíte samu sebe? Případně říká vám třeba vaše maminka, že v Jiříkovi vidí něco, co jí připomíná vás jako malou?
„Myslím si, že se zajímá o druhé. Zajímá ho, jak se mají druzí. Zeptá se jich, jak se mají. Babičce pochválí vlasy. Je takový vnímavý. A myslím si, že je to velmi důležité. Protože lidi zapomínají na ostatní. Když máte někoho rád, měl by vás ten druhý zajímat. Vždycky když na člověka ani nepřijde řada s dotazem, jak se mu daří, a to ani sporadicky, je to takové, že s tím člověkem ani moc nechcete trávit čas, protože vám dává dost najevo, že ho vlastně nezajímáte. A to cítím hodně ve společnosti, že se děje. Občas mě to zaráží. A myslím, že Jiřík u nás vidí nebo u mě, že mě lidi zajímají, když je vidím. I doma, když přijede návštěva, sedíme a bavíme se navzájem, tak to asi vidí.“
Kromě toho, že máte svého syna Jiříčka, jste nevlastní mámou dvou chlapců z Petrova prvního manželství. Jelikož je má Petr ve střídavé péči, předpokládám, že míváte doma veselo. Klukům už je třináct a deset. Jak společně vycházíte?
„Je to super. U kluků to je taková puberta. Těžko se mi to hodnotí, pak si to jednou přečtou a budu si říkat: ´Ty jo, co tam mele?´ Zkrátka nechci se do toho zbytečně interesovat. Mají svoje kamarády, kteří by jim mohli říct, že o nich někdo mluvil. Takže na to se občas nacítím. Vždycky říkám, že za to, že to rodičům nevyšlo, oni nemůžou. A chci, aby se cítili u nás dobře. Tak jim vždycky navařím, zahrají si něco na playstationu. Vymýšlíme aktivity tak, aby si odpočinuli. Celý týden mají svoje kroužky, tak nechci vyvolávat nějaké šílené programy, protože si myslím, že v tomhle věku jsou rádi zaboření ve svých věcech. Člověk je nějak nechává plout, aby se tam, kde jsou, to je v náhradním domově, respektive u táty, cítili dobře.“
Když jste zmínila vaření, překvapilo mě, že na instagramu často sdílíte recepty. Jaké je oblíbené jídlo ve vaší domácnosti?
„Ono hlavně máte pocit, že si je tím nějak získáte. Většinou je to ale takové, že: ´To nechci. To nejím.´ Takže člověk už to bere obloukem a radši se ptá, co si dají a na co mají chuť. Mají svoje recepty, které mají rádi. Já to chápu, a tak to nějak respektuji, ale občas jim něco zajímavého podsunu. Mají rádi rajčatové omáčky a parmazán. Teď ten starší má velmi rád maso, takže si na něm ujíždí. Zkrátka vždycky se spíš domlouváme, aby mě to potom nebolelo. Když talíř zůstává v půlce nedojezený, to mi vždycky trhá žíly.“
Občas říkáváte, že mužská energie je vám bližší, jelikož ženy někdy neumí vpálit věci napřímo, zatímco muži ano, pročež vám vyhovuje být obklopená muži. Přesto zvažujete eventuálně, že byste ještě rodinu rozšířili o dalšího člena? Pokud by to osud chtěl a dopřál vám holčičku, mohla byste ji halit do růžové a do mašlí.
„Nevím, jestli by to bylo halení do růžové a do mašlí v mém případě. Nicméně Jiříček je velmi jemný a citlivý kluk, takže si nemyslím, že jsou v tom nějaké rozdíly. Občas přijde v kostýmu Wednesday nebo někoho, takže to mám celkem tvárné a různorodé. Momentálně nad tím nepřemýšlím. Je to celkem náročné, k tomu ještě ti dva kluci, aby všichni měli dostatek péče. A do toho mám pořád pocit, že sourozenec lehce vezme tomu prvnímu maminku. Máma se musí intenzivně věnovat. Vím, jak jsem byla s Jiříkem neustále, je to pod nějakým tlakem, a trošku by se dostal na druhou kolej. Samozřejmě vím, že maminka má srdce, které je nekonečné. Sama jsem ze tří dětí. Ale i tak, i přesto jsem v tomhle možná trochu sobecká a mám pocit, že Jiříkovi nějak dlužím být takový celek.“
Co vás čeká v nejbližší době pracovně?
„Čeká mě něco pracovně. Nesnáším to klišé, když někdo říká, že o tom ještě nemůže mluvit, ale o tomhle ještě opravdu nemůžu mluvit. Moc se na to těším, je to něco jiného, nového a jsem sama zvědavá, ale uvidíte. Nechte se překvapit.“
Kdy to budete moct odtajnit?
„Nevím, zatím ještě nevím.“
