Báro, stala jste se jednou z kmoter nového cvičebního programu Hanky Kynychové. Jak se vydařil křest?

„Bylo to příjemné.“

Podle čeho si vás Hanka vybrala? Svěřila vám, proč vás požádala, abyste se stala kmotrou jejího programu?

„Nenapadlo mě o tom takhle přemýšlet. Nevím, tak asi proto, že mi to sluší. Nevím, opravdu nevím, vlastně nevím.“

Během křtu se rozjela debata na téma dynamičtějších sportů versus jóga a pilates. Zatímco většina dam byla proti, vy jediná jste se vcelku hlasitě zastala jógy a pilates.

„Myslím si, že každý člověk to má nějak nastavené. Chlapi mají rádi dynamické sporty, protože potřebují mít pocit, že se zpotili. Já jsem absolutně nesportovní člověk. Můj tatínek byl velký sportovec, dělal desetiboj, atletiku, tenis, badminton, jezdil na kolečkových bruslích. Já neumím nic. Neumím bruslit, lyžovat, zkrátka nic. Vlastně jediný sport, který jsem kdy dělala a trošku ho můžu provozovat, je golf. Což pro mnoho lidí právě nesplňuje ten pocit a říkají, že golf je nuda, že je to vlastně jenom chození a jinak nic. Nicméně je fakt, že jsem dělala aerobik, protože to byl takový boom, že všichni cvičili aerobik. Tak jsem ho taky dělala. Teď jsem ale zakotvila už před mnoha lety u pilates a jógy. A mně upřímně vyhovuje to, že vím, že to na moje tělo funguje možná líp než ty dynamické sporty. Protože tím, že děláte něco pomalu, a ano, někteří lidé mají pocit, že to je nuda a ona to nuda vlastně je, tak to ovšem funguje daleko víc. Jako třeba výdrže. Ale to je asi o nastavení v hlavě, jak to máte. Mně prostě jóga a pilates vyhovují, neznamená to ale, že třeba někdy nezajdu na body styling, i aerobik. Mně vlastně vyhovuje a mám ráda střídání. I když jóga je asi to moje hlavní, co mě baví, cvičím ji v podstatě denně.“

Zkusila jste někdy i pilates na reformeru? To je teď taky velký trend.

„Nezkusila. Já totiž chodím tam, kde vím, že přijedu a zaparkuji. Bydlím za Prahou, takže teď chodím do studia ve Velkých Přílepech, které je super a je tam jóga a pilates. Reformy jsem nikdy nezkusila. Myslím si ale, že je strašně bezvadné, když se cvičí doma. V podstatě každý říká: ‚Tak si zacvič doma.‘ Jenomže člověk začne přemýšlet, co by měl cvičit, místo toho, aby přemýšlel, jak cvičí. Takže programy, které si pustíte na velké obrazovce, nebo stačí i na mobilu, kde vám všechno říká lektor a vy nemusíte přemýšlet, který cvik po kterém cviku, co udělám teď a jestli dám kočku, nebo tohle nebo tamto, jsou bezvadné. Můžete vypustit hlavu a víte, že se opravdu deset, dvacet, třicet minut – podle toho, jak máte čas – věnujete cvičení a že vám Hanka říká: ‚Teď uděláme tohle, opakujeme tohle.‘ A hlavně člověk, což vím z posilovny, kam jsem jednu dobu chodila, když má lektora, toho udělá víc než sám. Protože on vám řekne: ‚A ještě dvakrát, ještě třikrát.‘ Znáte to. Určitě jste se s tím setkala. Takže je dobré, když vás někdo vede. A klidně i přes tu obrazovku, když je to online.“

Vrátím se ještě ke křtu. Když se během něj ostatní dámy svěřovaly, jak se udržují v kondici, šibalsky jste se usmála a řekla, že máte manžela. Je to tak, že chodíte na procházky? Nebo jak se díky manželovi udržujete?

„Já se pomocí manžela neudržuji. Nesnáším slovní spojení, že se udržuji. Já se neudržuji, já prostě jsem.“

Špatně jsem to možná formulovala. Řekněme postavu, jak tu si udržujete?

„Já si nic neudržuji. Já jsem a člověk, když je v životě s někým… Nás prostě baví se na sebe koukat. Můj muž začal před rokem zpívat s kapelou Sto zvířat a najednou ho začalo bavit být na pódiu pěkný. Motivují vás různé věci, vždycky vás něco nakopne a já mám zkrátka mužského, který se mi líbí a chci, abych se mu líbila já. Jsem šťastná, že se mu líbím. Když jdu, teď to řeknu úplně na rovinu, před ním nahá a on mi řekne, že jsem krásná, tak mně to prostě vyhovuje. Respektive ne vyhovuje, houby vyhovuje, dělá mě to šťastnou. Musím říct, že šťastné partnerství je strašně důležité. Samozřejmě nechci říkat, že žena, která je sama a singl, že nemůže být šťastná, ale je to asi trošku těžší a musí hledat motivaci, kvůli komu se udržovat. Kvůli kamarádkám? Jasně, taky to tak možná je. Já ale manželství považuji za velké štěstí a nechci soudit ani říkat, jak to má mít někdo jiný. Prostě já to mám takhle.“

Vzpomenete si, kdy naposledy vám manžel zalichotil? Nemusí to být příležitost, kdy jste byla nahatá, ale kdy vám řekl něco pěkného.

„Furt, furt, furt. My si to opravdu říkáme pořád. Musím říct, že si uvědomuji, jak moc velké štěstí je, že máme fyzický kontakt. Je strašně důležité se pohladit. Mám obavu, že mnoho lidí v delším vztahu už necítí potřebu se dotýkat, pohladit se a mazlit se. To se ale těžko radí. Když to neděláte, tak je těžké najednou říct, že to teď půjdeme dělat. Někteří chlapi by na to jistě řekli: ‚To ses zbláznila.‘ Já mám ale to štěstí, že to mám.“

O svém muži a vašem vztahu mluvíte překrásně. Myslíte si, že to ve vás umocnila zkušenost, kterou jste s manželem nedávno sdíleli, a sice jeho prodělání vážného onemocnění?

„My jsme to tak měli i předtím. Můj muž je mým třetím manželem, jsem potřetí vdaná. Nicméně nemůžu říct ani o jednom ze svých bývalých partnerů, že bych vztahů s nimi litovala. Jsem prostě kontaktní člověk a jde o to, aby se našli ti dva, kterým to tak vyhovuje. Samozřejmě, že náš vztah za ty roky, co jsme spolu, a my jsme spolu strašně dlouho, prošel různými peripetiemi. Nebudu tvrdit, že to bylo vždycky růžové, to opravdu nebylo, ale musím říct, že poslední roky jsou velmi intenzivní a strašně hezké. A ten poslední rok, což jsem nikdy takhle ještě neřekla, přestože nás potkaly různé věci, ale rok 2024 byl pro nás asi nejhezčí.“

Prozradíte, jestli je váš manžel teď už definitivně v pořádku?

„Myslím, že jsme o tom i v té 13. komnatě mluvili a každý, kdo prošel touhle nemocí, vám to řekne. Pořád chodíte na kontroly. Nejdřív chodíte každé tři měsíce, pak chodíte každého půl roku. Myslím, že my jsme teď ve fázi každého půl roku. Bylo to v roce 2018, máme rok 2025, ale já nevím, jestli se to dá říct za deset let, že je člověk v pořádku? Pak chodíte jednou za rok. To nejde říct. A opravdu vždycky každý ten půlrok je to opravdu hodně, hodně velká rána. Nebo rána ne. Takový velký stres to je, protože zkrátka nikdo to nikde nemáme předplacené. Takže ano, je zdravý a chodí na kontroly. To je celé. Ale sama víte, jak to je. Chodíte do čekárny a potkáváte se tam s lidmi, a pak tam třeba někoho nepotkáte…“

Přiměla vás tahle zkušenost zajímat se víc o prevenci? Váš muž měl diagnostikovanou rakovinu prsu, která častěji postihuje ženy. Kontrolujete si svá prsa o to důsledněji, nebo absolvujete preventivní vyšetření?

„Tohle nebudu komentovat.“

Dobrá, tak tedy k veselejším tématům. Zaregistrovala jsem, že jste loni na podzim vyrazila na dovolenou k moři se svou dcerou. Děláte to často?

„Ano. Můj muž, a to je jediné, co mu v uvozovkách vyčítám, není cestovací. Můj muž je strašně šťastný doma, a aby se válel čtrnáct dní u moře, to vůbec. To si neumím představit, on by se tam zbláznil. Je velký solitér a tohle nemá rád. Tudíž jezdíme s Dominikou a už máme zase termín od prvního září a opět pojedeme do Roquetas de Mare. Protože celé léto budu hrát a pracovat, tak pojedeme zase potom. Jedna věc se mi ale podařila a z té mám velkou radost, a sice že pojedeme s manželem na týden do Františkových Lázní. On má rád masáže. Doufám, že si bude číst, protože vím, že by si taky potřeboval odpočinout. Se Zvířatama budou točit desku, tak aby si předtím odpočinul. K tomu jsem ho ale musela donutit. Takže budeme chodit na procházky. Snad to zvládne. On totiž neumí moc odpočívat, což si myslím, že je docela chyba.“

Kromě společného cestování jste s dcerou nedávno absolvovaly floristický kurz. Čí to byl nápad?

„Naší kamarádky Moniky Entové. Nicméně ukázalo se, že jsem strašně nešikovná. Vím, co se mi líbí, ale neumím to úplně udělat. Samozřejmě jsem to nějak zvládla, ale neudělám si ani kytici ani věnec úplně podle svých představ. Dominika ano, ta ví. Byl to velmi hezký zážitek, protože si tam můžete vybrat, co chcete. Já na to ale koukala úplně bezradně. Ano, zvládla jsem to, ale musím říct, že to radši nechám odborníkům. Radši řeknu: ‚Udělejte mi to takhle.‘ Někomu, kdo ví, než abych si to dělala sama. Prostě nejsem šikovná, bohužel někde mi Pán Bůh nenadělil.“

Máte v plánu nějaký podobný kurz nebo zážitek?

„Podobný ne, ale mám takový sen. Chtěla bych si udělat výlet, už jsem ho tedy jednou absolvovala, zažít prodloužený víkend ve Vídni. Jít na výstavu Erwina Wurma a dát si něco dobrého. Zkrátka miluji Vídeň.“

Co vás čeká v letošním roce?

„Těším se na to, co řeknou diváci seriálu Limity, kde mám krásnou roli. Není velká, ale je krásná. Je taková, myslím si, překvapivá, protože v takové roli by mě asi nikdo nečekal. Takže za to moc děkuji Soně Ticháčkové z castingové agentury, a hlavně Petru Zelenkovi, že byl tak odvážný a tu roli mi svěřil. A jinak koncerty, divadlo. Není tam nic úplně převratného, ale uvidíme, co ten rok přinese.“

Fotogalerie
42 fotografií