Fotografujete od pěti let, je to pravda?
„Je to tak. Tehdy jsem k Vánocům dostal fotoaparát Pionýr, to byla taková bakelitová krabička, do které se dával svitkový film na dvanáct snímků. Vyfotil jsem celou rodinu i stromeček a pak fotoaparát otevřel, abych se na to podíval. Ten film se samozřejmě osvítil a tatínek se jen otočil a říká: Maminko, porodila jsi blba. (smích) To byly mé začátky.“
Fotíte celý život, proč vystavujete až teď?
„Moje žena mi jednou koukala přes rameno, jak si fotky prohlížím ve foťáku. Řekla, že jsou hezký a že by se jí líbilo, kdyby z toho byla výstava. Tak se zeptala ve Strašnickém divadle Adverte, když jsem tam začal zkoušet, a oni rádi souhlasili. S pomocí nadace Slunce svítí pro všechny děti stejně se nazvětšovaly. Když na ně koukám, říkám si, hergot, kde se to ve mně vzalo.“
Jste zvyklý stát před lidmi na premiérách. Bylo to jiné, když jste měl vernisáž jako fotograf?
„Když odehraju představení, tak je to věc, kterou jsem předtím dva měsíce cvičil. Jenže tady jsem musel vybrat fotky, některé ze včerejška, jiné staré deset let, a najednou měl mluvit sám za sebe. Najednou jsem tam stál úplně nahatej, a dokonce se mi chtělo brečet. Chtěl jsem říct nějaké důležité věci, a nemohl jsem. Strašnej, nezvyklej pocit.“
Co vás vlastně přivedlo k herectví?
„Měl jsem dost těžkou operaci ucha a po ní změněnou pracovní schopnost, skupinu C. Řekli mi, že nesmím dělat v suchu, v chladu, větru, horku, podzemí, výškách, prostě skoro nikde. Tak táta rozhodl, že se budu učit nástrojařem jako on, a jak jsem se o to nikdy nezajímal, myslel jsem, že budu vyrábět housle. Jenže zjistil jsem, že budu dělat s kovem a ocelí, matrice, to byl šok. Moje největší přání totiž bylo být myslivcem, že se budu starat o zvířata a o lesy, a to vzalo za své. Pak jsme šli s kamarádem Mosteckou ulicí, kde měl ochotnický soubor napsán, že shánějí herce a herečky. Když se to dozvěděli naši, striktně mi to zakázali. Jenže co mně se zakázalo, o to víc jsem to chtěl dělat. Chodil jsem tam na tajno a pak to došlo tak daleko, že jsem se přihlásil na lidovou konzervatoř.“
Odehrál jste neskutečné množství rolí na prknech řady divadel včetně Bez zábradlí u Karla Heřmánka. Jak na něj vzpomínáte?
„Vynikající kamarád. Ale jestli to tam můžete dát – doteď nevěřím, že spáchal sebevraždu. Bral prášky, měl strašný bolesti trojklaného nervu a z nich měl takové stavy. Dozvěděl jsem se třeba, že ho kluci hledali, odešel a najednou nevěděl, kde je. Nebo jsme museli zrušit představení, protože se najednou začal motat, a kdybych ho nechytil, upadl by do orchestřiště a rozbil si hlavu. Tohle asi byla taková chvíle, kdy to na něj přišlo a nikdo nebyl doma. On prostě odešel, zaplatil si kurz střílení, a jestliže měl nabitou pistoli, mohlo to být, že prostě zakop a prostřelil si hlavu. Nevěřím, že by tenhle člověk, taková persona, kterej měl všechno promyšlený, se rozhodl spáchat sebevraždu. No a jestli teď tam někdo lže, nevím...“
Vy sám také netajíte své zdravotní problémy, nefungují vám ledviny...
„Mně se vždycky udělalo šíleně špatně, byl jsem na práškách a vždycky mě vzali do nemocnice, dali mi transfuzi a byl jsem čtvrt roku fit. Potom se přidala cukrovka, takže inzulin. A pak jsem najednou opuchl a ztloustl asi o třicet kilo. Vážil jsem 117 kilo, z nohou mi začala téct voda a my měli zrovna jet na dovolenou. Řekl jsem manželce, ať mě raději zaveze do nemocnice, a zjistilo se, že moje ledviny jsou konečná. Od té doby chodím na dialýzu.“
Jak často?
„Třikrát týdně.“
To musí být časově náročné.
„Je to vždy od rána do dvanácti, chodím úterky, čtvrtky a soboty. Ale můžu se tam učit texty, akorát nesmím hýbat jednou rukou, to ten stroj okamžitě začne řvát, že se něco děje.“
Jste na transplantačním seznamu?
„Budu, už brzy, jen co si vyběhám všechny lékařské prohlídky. Ale až na něm budu a podaří se to, tak bych měl mít pět až osm let pokoj. Ta umělá ledvina se dává do břicha, to jsem nevěděl, a ani není napořád. To možná kdyby mi bylo devadesát, ale v mém věku ještě ne. Ale dá se takhle žít docela slušně. Já si říkám, že kdybych se toho neměl dočkat nebo kdyby ji dostal místo mě někdo mladej, tak ať ji dostane radši on...“
Jak to funguje, když nejste v Praze?
„Když třeba jedu na dovolenou do Krkonoš, tak v nemocnici poprosím, jestli by mi nezařídili dialýzu v Jilemnici. V únoru jedeme do Znojma, tak budu zase prosit, aby mi to udělali tam. Jedeme tam s pohádkou, kterou hrajeme právě ve Strašnickém divadle.“
Jak vznikal rozhovor?
Milý, skromný, usměvavý a spontánní host, jako je Zdeněk Žák, je radostí každého redaktora, který dělá rozhovory. Milovník zvířat a přírody je celý život oddán své práci a s láskou, obdivem a respektem hovoří o nejednom kolegovi, se kterým se před kamerou nebo na jevišti setkal. Jenže to by místo novin bylo povídání rozsahem na knihu.
Zdeněk Žák Petr Macek
Příběhy hvězd
To nejlepší z rozhovorů spisovatele a publicisty Petra Macka vychází poprvé knižně v nezkrácené podobě. Své životní příběhy v povídání na tělo odhalují např. zpěvačka Marie Rottrová (83), muzikálový producent František Janeček (80), herečka a spisovatelka Eva Hudečková (74) či moderátoři Adéla Gondíková (51) a Aleš Cibulka (47).
