Který moment ve filmu Amerikánka byl pro vás nejpodobnější tomu, co jste prožívala?

„Je tam neustálé hledání identity, cesta za svobodou, za láskou, ale nejsilnějším momentem pro mě bylo rozloučení sestry a bratra – hlavní hrdinku opouští bráška, jede do pasťáku. V mém životě bratr odcházel k tátovi. Bylo mu 15, mně třináct.“

Mohla jste také odejít?

„Měla jsem na výběr, ale už jsem chtěla zůstat v dětském domově. Cítila jsem se tam více jako doma. Brácha byl má celoživotní kotva a pak jsme se sedm let neviděli.“

Nemohl zůstat?

„Mohl, ale od narození zastával roli rodiče, musel brzy dospět. I v dětském domově byl nejstarší, přestože mu bylo teprve šest, když jsme tam přišli. Ostatní děti byly předškolního věku. Byl vzorem, jak by se mělo dítě chovat. Myslím, že takhle to bylo i s jeho rozhodnutím odejít k tátovi, protože podle mě věřil, že děti patří k rodičům. Usoudil, že to je správné.“

Kdo z vás dvou byl silnější?

„Rozhodně brácha, byl starší, staral se o mě, vychovával, byli jsme pořád spolu. Byl obrovskou oporou a skálou.“

Ve filmu Amerikánka hlavní hrdinka věří, že se jednou podívá do Ameriky za tátou. Jaký hnací motor jste měli vy?

Když dítě nemá vzor, kterým jsou rodiče, skoro polobohové, hledá si něco, o co se může opřít. V mém případě to byla víra v Boha. Začala jsem se modlit, aby vše dobře dopadlo. Nikdo mě k tomu nevedl, ale v jedenácti jsem našla bibli a četla si v ní, a to mi pomohlo.“

V jednom rozhovoru jste odhalila, jak jste si s bratrem říkali, že jednou budete žít krásný život. To musela být velká motivace.

„Do vínku jsme dostali pozitivní povahu. Pozitivita a veselost nás držela nad vodou. Byla jsem dost ambiciózní a slýchávala jsem, že toho moc nedokážu. Tak jsem chtěla všem ukázat, že nejsem tak špatná.“

Také  si jako Amerikánka často povídáte sama se sebou?

„Velmi intenzivně. Jednu dobu to hraničilo s poruchou osobnosti, protože ty hlasy, jako má Amerikánka, nebyly vždy pozitivní. Největším kritikem jsme ve finále sami sobě. Chápu lidi, které negativní hlas ovládne a dopadne to obrovskou tragédií.“

Cítila jste beznaděj?

„Tohle je velmi osobní téma. Rozepsala jsem se o tom ve svých dvou knihách. Ovládne vás vnitřní hlas a začne vás ničit. Zažíváte momenty, se kterými nejde žít. Stále čekáte na rodiče, ale pak začnete vidět realitu, jaká je. Láme se ve vás to čekání, nenávist a naštvání a vše vrcholí tím, že se dítě začne sebepoškozovat. Film Amerikánka ve mně otevírá smýšlení o dětské duši. Nechápu, proč se společnost stále nezaměřila na trauma, které děti z dětských domů zažily. Nikdo s tím nic nedělá.“

Amerikánku si vezmou pěstouni. Vás si nikdo vzít nemohl, protože váš tatínek zamezil tomu, abyste mohli být adoptováni. Jak jste to brala, když ostatní děti odcházely do náhradních rodin?

„Otec mě pravidelně navštěvoval, tak mi bylo jasné, že nemůžu jít k někomu jinému. V šesti letech mi paní ředitelka řekla, že se mě matka vzdala, a já jsem vůbec nechápala, o čem mluví. Když už jsem začala chápat, tak jsem rozuměla, že mám svého tátu a jednou se asi k němu budu moci vrátit. Ani jsem nepřemýšlela o náhradní péči. V domově jsem měla vždycky velmi hezký vztah k vychovatelům a měla jsem tam kamarády. Jestli by mi někde bylo lépe, byla hypotéza, nad kterou jsem si zakázala přemýšlet. Nemůže vám chybět něco, co neznáte.“

Dneska jste, dá se říct, vůdčí typ. Jak jste to měla tehdy tam?

„I vychovatelé mě brali jako vůdčí typ. Osobně si vybavuji jinou dívku z domova, která dívčímu kolektivu velela a možná jsem se jí přizpůsobovala. Ale nikdy jsem neměla problém zapadnout do kolektivu, ani na základce, ani na střední škole.“

Nechovali se k vám ve škole spolužáci z klasických rodin jinak?

„Nikdy jsem nepociťovala vyloučení z kolektivu. Na základku jsme jezdívali z domova autobusem, takže jsem nebyla jediná. Nikdy jsem nebyla problémová. Ale jednou jsem byla křivě nařčená z krádeže peněz, tehdy v dětském domově. Když se něco ztratí, hned se podívají na vás, ale taky jsem byla zvyklá na lítost, čehož jsem mohla někdy využívat.“

Říká se, že děti z dětského domova mívají problémy s fyzickým dotykem nebo s objetím. Měla jste to taky tak?

„Jsou dva extrémy a jeden jste teď popsal. Pokud se v dětství nesetkáváme s láskou, buďto nedáváme city najevo a nenavazujeme mezilidské vztahy, nebo naopak jsme závislí na pocitu štěstí, který nám dává druhá osoba. Jste majetnický, vyprahlý, vysáváte partnera a chcete, aby vám pořád ukazoval, že vás má rád. To byl můj případ.“

Takže jste se musela naučit pracovat s tím, abyste nebyla závislá.

„Musíte se naučit mít zdravý vztah sám k sobě. Když uvěříte lidem, že jste bezcenný tvor, tak si musíte změnit myšlení. Je to jako v posilovně. Musíte dennodenně se sebou pracovat a dělat to ku prospěchu sám sebe, abyste mohli být plnohodnotným partnerem. Jinak se z role oběti nikdy nedostanete. V dnešní době jsou nástroje, jak se toho zbavit. A stejně tak by se mělo pracovat s dětmi, když přicházejí do domova, a vysvětlovat jim, že to není jejich vina, že tam skončily. Vůbec nechápu, že takové terapie nejsou ještě povinné.“

Jedna z nejtěžších etap pro dítě z dětského domova je, když odchází. Vy jste opouštěla domov v 19 letech. Jak jste to prožívala?

„Když vyrůstáte v prostředí, kde znáte více svých povinností než svá práva, tak se na odchod těšíte. Chcete zažívat svobodu. A doplatila jsem na to.“

Kam směřovaly vaše první kroky?

„Měla jsem obrovský sen, že budu modelka, takže jsem z Vysoké Pece jela do Prahy za bráchou. Chvilku mi trvalo, než jsem se rozkoukala, než jsem si užila svoji svobodu a velmi rychle jsem narazila na realitu, že se ze mě v modelingu neposadí na zadek. Pracovala jsem tedy jako chůva v úžasné rodině. Tam jsem poprvé viděla fungující láskyplnou rodinu a měla jsem pocit, že bych takhle jednou chtěla žít. A pak mě dohnaly dluhy.“

Ve 24 letech jste měla 350 000 v dluzích. Jak to?

„V domově se nás snažili naučit, co bychom po odchodu měli všechno dělat, ale v tom bezpečném prostředí na to zapomenete. Říkali mi třeba, že bych si měla zařídit adresu trvalého bydliště. To jsem neudělala, a tak jsem nevěděla, že mi chodí nějaké obsílky. Když mi jednou paní ředitelka dětského domova řekla, že mi přišel dopis, abych zaplatila nějaké peníze, mávla jsem nad tím rukou. Řekla jsem si, že když to nikomu neřeknu, tak se to nikdo nedozví. Až můj muž mi vysvětlil, že to takhle nejde. Zařídila jsem si trvalou adresu a najednou mi přišly obsílky. Musela jsem zaplatit 350 tisíc. V tu dobu jsem neměla moc peněz. Stalo se to krátce poté, co jsem se účastnila Miss 2014. Přála jsem si vyhrát, bojovat za světový mír, pomáhat dětem. Říkala jsem si, že až budu slavná a bohatá, zaplatím dluhy.“

Ale nevyhrála jste…

„Nevyhrála jsem nic, takže ze světel reflektorů jsem skončila v minusu. A partner byl tak osvícený, že za mě nezaplatil ani korunu, nelitoval mě. Ale vytvořil mi zázemí, měla jsem co jíst, a postupně tak mohla splatit všechny své dluhy. Můj muž mi věřil více, jak já sobě. Zachoval se fantasticky. O dva roky později jsem založila nadační fond Veroniky Kašákové.“

Nyní spolupracujete s projektem Amerikánka. Jak jste se dali dohromady?

„Je to tři roky zpátky, kdy režisér Viktor Tauš přijel ke mně domů. Tehdy jsem měla malé miminko a představoval mi celý koncept. Znala jsem divadelní hru, tak jsme se domluvili, že všem hercům, kteří pochází z dětského domova, nabídneme naše průvodce, s nimiž budují důvěryhodný vztah, aby se ve chvíli, kdy odchází do života, nebáli říct o pomoc.“ 

Video
Video se připravuje ...

Veronika Kašáková: Strach z druhého dítěte! S manželem jsou přenašeči nemocného genu. Markéta Reinischová, Daniel Kristl

Drogy a svatba

„Drogy nenávidím. Obě mé babičky byly alkoholičky, máma byla feťačka a já jsem šťastná, že jsem mohla přerušit tuto linii,“ říká modelka, která dokázala odpustit i svým rodičům, které pozvala na svatbu v roce 2022.

„Odpouštění není o tom, že by člověk omlouval jejich činy. Ale je to ozdravný proces pro vás samotné. Pochopila jsem, že nechci na sobě mít tíhu nenávisti, pomsty nebo křivdy. To, že byli na mé svatbě, je jenom výsledek toho, že jsem velmi imunní a vnitřně zdravá. Přeji všem, aby se oprostili od všeho, co je z minulosti tíží.“

O filmu 

Film Amerikánka, který vstoupí do kin 26. září, vypráví svůj příběh stylizovaným jazykem, který připomíná surrealistický gejzír plný barev, života a snů. Byť ve filmu není jediná realistická scéna, intenzivní pocit reality mysl diváka ani na chvíli neopustí. Nic není skutečné, a přesto úplně všechno, co diváci na plátně uvidí, skutečné je. Příběh. Postavy. Jizvy. Všechno je autentické. Děti hrají opravdové postavy opuštěných dětí, a jelikož jsou samy převážně z dětských domovů, sytí příběhy svých postav vlastními osudy.

Fotogalerie
144 fotografií