20°C
S jakým programem na letošní festival Benátská! jedete?
„Letos jsme udělali skutečně speciální vystoupení. Když jsme se dozvěděli, že budeme uzavírat čtvrteční večer, řekli jsme si, že to trochu ozvláštníme, a pozvali jsme dva naše bývalé členy. Jedním z nich je bubeník Jiří Hrubeš, který má momentálně hlavní sídlo u Pražského výběru, takže pro ten večer bude Žlutý pes se dvěma bubeníky. Aby toho nebylo málo, přizvali jsme ještě naši bývalou kytaristku Kateřinu Pelíškovou, která normálně hraje v Gaia Mesiah. Obrovsky se na to těším, beru to jako dárek pro Petra Pečenýho, ale i pro sebe. Bude to the best of Žlutý pes.“
Podle čeho vlastně vaše kapela dostala název Žlutý pes?
„V první fázi jsem ji zakládal s Ivanem Hlasem, kterého jsem znal už z kapely Žízeň. Skládali jsme písničky, já je chtěl dělat česky a Ivan byl jedním z mála lidí, kteří psali smysluplné české texty. Jednou jsme seděli u něj v Břevnově, měli jsme muziku a furt jsme nemohli kápnout na text. A Ivan říká – hele, v Americe se prý dělá, že se jde k oknu, otevře se, koukne se ven a podle toho, co tam je, se napíše text. Tak to udělal a skutečně viděl žlutého psa. Tak vznikla písnička, taková melancholická, bluesová, podle které jsme pak pojmenovali i kapelu. Je to podle psa, kterýho jsem já teda nikdy neviděl!“
Nebyli jste s Ivanem v jedné kapele, jak se říká, dva kohouti na jednom smetišti?
„Samozřejmě, ale tohle člověk v začátku nedohlédne. Prostě jsem věděl, že do toho chci jít s Ivanem, protože sám jsem si nevěřil, že bych to dokázal zásobovat vlastními songy. Dlouho jsem s ním hrál, krátce jsme vystupovali i jako duo, ale potom to opravdu vypadalo divně. Pamatuji si, jak jsme v roce 1978 nebo 1979 vystoupili úplně poprvé na Jazzových dnech, stáli na tom obrovském pódiu jako dva sóloví zpěváci, ani jeden jsme neměli v ruce kytaru, bylo to zvláštní. Ivan pak pochopil, že jeho cesta povede jinudy, založil si svou kapelu a zbytek jsou dějiny.“
Mimochodem, ještě před Žlutým psem jste prý spoluzakládal i slavný YoYo Band!
„No ano. Bratři Tesaříkovi byli moji spolužáci ze základní školy v Dejvicích, respektive můj starší brácha s nimi chodil přímo do třídy. Znal jsem je hlavně jako sportovce. Nevěděl jsem, že mají i hudební zájmy jako já. Až jednoho dne mi Richard zavolal, že prý taky zpívám, ať k nim přijdu na zkoušku. Bydleli jsme dvě ulice od sebe, tak jsem tam hned běžel! To už tam bylo jádro bandu, tři zpěváci, já se stal tím čtvrtým. Dělali jsme černošskou muziku, spirituály, soul... Bylo to úžasný, ale potom jsem se v jisté fázi rozhodl, že to zkusím podle svého gusta.“
Žlutému psovi bude za pár let padesát. Měl jste za tu dobu někdy nutkání skončit?
„Myslím, že ne. Byť tedy byly krušné chvíle. Nejhorší byla asi druhá polovina osmdesátých let, kdy hodně lidí emigrovalo. Jedním z nich byl právě i Jirka Hrubeš, to byla tehdy naše největší hvězda. Když jsme se dozvěděli, že s Janou Kratochvílovou odjeli do Londýna a už se nevrátí, padla na mě depka. Cítil jsem takovou jako bezvýchodnost. Museli jsme hledat nového bubeníka a nikdo nedosahoval jeho kvalit.“
Potýkali jste se i se zákazy?
„No jasně. Tehdy v nějakých politických novinách, myslím, že se jmenovaly Tribuna, otiskli článek, kde byl seznam kapel takzvané »nové vlny ze Západu«, že jsou to všechno živly, máničky a podobně. Byly tam skupiny Visací zámek, Jasná páka, ale i my. Byl to takový mírný pokyn pořadatelům tyhle kapely nezvat, nedávat jim šanci. Potom přišla revoluce a lidi si řekli, že když jsme byli zakázaní, tak jsme asi byli dobří, a naopak nás to nakoplo!“
Ondřej Hejma: O výsledcích voleb, roli prezidenta Miloše Zemana i o tom, co politiky čeká v následucjích týdnech Redakce Blesk
Na začátku devadesátých let jste ale zažil i situaci, kdy jste byl napadený přímo na pódiu!
„O tom docela nerad mluvím, nemám z toho dodnes dobrý pocit. Ale když už jste se zeptal... Hráli jsme v Brně na akci, kde bylo několik kapel, Kamil Střihavka, Lucie Bílá, Michal Prokop, a my hráli jako poslední. A najednou k nám na pódium vlezl člověk s nožem. Potom u soudu říkal, že nám chtěl propíchnout bubny, protože jeho tchyně slavila devadesátiny a štvala je muzika z toho náměstí, kde jsme vystupovali. Prostě došlo k tomu, že jak tam šel, připletl jsem se mu do cesty a došlo k propíchnutí břišní dutiny. Odvezli mě, následoval chirurgický zákrok a tak dále a ten člověk nakonec dostal u soudu podmínku na dva roky. Mimochodem, v té době byla takto, ale vážněji, napadená tenistka Monika Selešová, kterou v Německu nožem do zad poranil fanoušek její konkurentky Steffi Grafové. Takže mi nějakou dobu v kapele říkali Monika...“
V mládí jste pracoval jako tlumočník a překládal jste třeba filmy. Napsal jste čtyři knihy, dlouhá léta jste byl pražský dopisovatel agentury AP, tedy novinář. Jaká profese vám byla nejbližší?
„Co si budeme povídat, nejpříjemnější je mi samozřejmě muzika. Zvláště teď, v závěru, kdy jsou všechny ostatní profese pryč. Třeba na tu Benátskou se těšíme jako děti.“
Mimochodem, z televizních obrazovek jste známý i ze SuperStar nebo jako moderátor Chcete být milionářem? Bylo vaší ambicí si zkusit i tuhle profesi?
„V žádném případě! Pamatuji si detailně, jak jsem na jedné akci potkal tehdejší ředitelku televize Nova Libuši Šmuclerovou. Řekla mi, že se chystá nová hudební soutěž a že by to bylo něco pro mě, ať to určitě neodmítám. Jednalo se o první řadu Česko hledá SuperStar a já vůbec netušil, jak velké to bude. Stala se z toho úplná mánie. Pamatuji se, jak před Brumlovkou, kde se to natáčelo, stály davy holčiček a ječely, protože chtěly, aby se jim ukázal v okně Sámer Issa.“
A zažil jste tohle na vlastní kůži i v kapele?
„Kdepak, vždyť jsme byli napůl zakázaní a potom už nám bylo pětačtyřicet. Ale když pak běžela SuperStar, byl jsem v tom roce slavnej... Když jsme někde hráli se Žlutým psem, třeba na nějakých prachobyčejných obecních slavnostech, ty holčičky tam přišly a ječely i na mě, přestože jsem nebyl Sámer... Odlesk slávy těch mladých zpěváků dopadl i na nás a já konečně pochopil, jak vždycky říkal Karel Gott, že nemůže jezdit metrem. Lidi by ho nenechali být, stejně jako tehdy na vrcholu toho šílenství nenechali mě.“
Až Žlutý pes doběhne k té padesátce, už víte, jak to oslavíte?
„Tam já vůbec nekoukám! Vím, že o víkendu budu na festivalu na Vysočině a pak na té Benátské. Vychutnáváme si plnými doušky to, co je teď... Třeba ježdění po D1, je naše prokletí!“
Jak vznikal rozhovor
Jelikož jsem vyrůstal na přelomu 80. a 90. let, kdy frčely videokazety s rychlodabingem, mám Ondřeje Hejmu spojeného i s tímto fenoménem, na kterém se svým hlasem a překlady hojně podílel. Během rozhovoru ve studiu mi pak prozradil, že hodně zdrojových kazet ze svých vystoupení na Západě vozil i Karel Gott se svou kapelou a že Slavík sám byl velkým fanouškem především filmů s Jamesem Bondem!
