Lešku, začínal jste kariéru v roce osmašedesátém, jaký to byl pro vás rok?
„Začalo to jako nádhernej rok. Společenské i kulturní uvolnění, nikoho nás nenapadlo, že by mohlo dojít k nějakému převratu. A já osmého června nastoupil v Litvínově do autobusu a odjel do Prahy. Vystoupil jsem na Florenci, bylo slunce, modrý nebe... Já byl předtím referentem daně ze mzdy na národním výboru a teď jsem najednou neměl v občance žádný razítko, ale nikdo mě tenkrát nekontroloval. Byla taková volnost, byl to jeden z nejkrásnějších úseků v mém životě.“
To jste přijel jen tak na blind?
„Nějakým řízením osudu jsem se během července dozvěděl, že kapela Cardinals dělá konkurz na zpívajícího varhaníka, protože ten stávající musel na vojnu. Tak jsem se ho zúčastnil a vyhrál. Úplně jsem tomu propadl, denně jsme zkoušeli, navíc já v té zkušebně taky bydlel. Byla to taková chaloupka, která patřila Červenému kříži na konečné tramvaje v Hloubětíně. Alespoň jsem měl kde přebývat, protože do té doby jsem byl bezdomovec.“
Ten první měsíc v Praze jste neměl ani domluvené bydlení?
„Ne, spal jsem na lavičce na Karláku nebo na Staromáku. Bylo léto a nikomu to nevadilo, četníci si mě nevšímali. Pak už jsem začal jezdit koncerty a potom přišel jedenadvacátej srpen. Byli jsme ochromení, protože to jsme nikdo nečekal. Já ty okupační dny trávil v ulicích, pomáhal jsem zraněným a takové věci. Najednou to byl nový svět. Jinak celosvětově to byl osmašedesátý rok, kdy vzniklo hnutí hippies, lidi byli plní optimismu, vzkvétala muzika, točily se geniální filmy, vždyť kolik je geniálních režisérů z těch let! Dnes už se žádný Fellini nerodí, všechno dělají počítače a je to takové vyumělkované.“
Tlačili na vás za normalizace s tím, jakou máte dělat hudbu?
„To už jsem byl s Radimem Hladíkem v Blue Effectu. My nehráli nějakej prvoplánovej rokenrol a asi to bylo dané i mým vztahem k vážné hudbě. S Radimem jsme se nějak vzájemně ovlivnili a dělali hudbu, které se začalo říkat art rock. Byly tam pasáže, které by se daly hrát na Pražském jaru. To mě hrozně bavilo. A časem jsem se propracoval k novým nástrojům, syntetizátorům, ale pozor – to nebyly žádné počítače, všechno se hrálo rukama a nohama! A do toho jsem ještě zpíval. Dodnes nechápu, jak jsem to mohl zvládnout.“
Jak jste se vůbec dostal od Cardinals do Blue Effectu?
„My jsme byli s Cardinals na šňůře na Slovensku a hráli jsme zrovna v Topol'čanech. To už se o mně trošku vědělo, že je v Praze nějakej kluk z Krušných hor, co strašně dobře zpívá. A v tom kinosále v Topol'čanech přišel o pauze do šatny náš bedňák, celej vyvalenej, že prý je v sále Radim Hladík. My padli na záda údivem, co tam dělá. V druhé půlce jsem ho viděl, jak stojí opřený pod světýlkem u nouzového východu a sleduje mě. Po koncertu jsme šli na večeři a mezi sousty se ke mně naklonil a říká: Nechceš s náma hrát? Mně vypadl příbor do talíře a během dvou vteřin jsem ze sebe vysypal, že okamžitě.“
Prý jste v kapele nahradil Vladimíra Mišíka?
„Mišík měl jeden problém – odmítal zpívat česky. Udělal třeba krásný Sluneční hrob, ale jinak česky nechtěl. To je stejné jako dneska. Všichni se cítí být světovými, když zpívají anglicky, ale ve světě o nich neví ani mravenec. A Radim chtěl, aby naše tvorba byla česká, s českými texty. Což se nám podařilo, protože já navázal letitou spolupráci s Pavlem Vrbou, takovým mým guru.“
Kde jste sháněl hudební nástroje? Třeba syntetizátory v tehdejším Československu běžně k mání nebyly.
„Byl jsem nucen navázat styky s veksláky, od nich nakoupit za strašné peníze západoněmecké marky a pak přes lidi, kteří mohli jezdit na Západ, jako třeba děti bolševiků nebo sportovci, sem ty věci dostat.“
Kolik to zhruba stálo?
„Syntetizátor nebo varhany stály dva tisíce marek, marka stála osmnáct korun. A já bral dvě stě čtyřicet korun za vystoupení. Takže jsem na to šetřil doslova roky. Sice jsem si neodpustil pivo U Spěváčků, ale neměl jsem auto, neměl jsem značkový oblečení, jen jedny džíny a dvě košile. A jeden nástroj jsem dostal jako svatební dar, když jsem se podruhé ženil, ale stejně jsem za něj musel platit darovací daň.“
Coby skladatel jste psal i pro Karla Gotta...
„Někde jsme se seznámili, on už o mně také věděl, a požádal mě, jestli bych mu nenapsal píseň. Tak jsem pro něj napsal Šaty z šátků. Líbila se mu, jezdil jsem k němu na Bertramku, tam to hrál u klavíru, předzpívával, ale on mi pak řekl: Lešku, když mně se strašně líbí, jak to naléhavě zpíváš tím chraplákem. A ať si to nazpívám sám. Já z toho byl strašně smutnej, protože když si vaši píseň vzal do repertoáru Gott, tak to tenkrát znamenalo výdělek sto, dvě stě tisíc. Vlastně musím říct, a nechci, aby to znělo blbě, že kromě přátelství jsem díky němu přišel k docela dobrým penězům. A totéž se mi přihodilo s Věrou Špinarovou.“
Lešek Semelka: Za Svobodův hit se na mě dívali s despektem! Veronika Kuželková, Lukáš Červený
Psalo se i o vašich zdravotních obtížích, jak jste na tom teď?
„Stáří je období, kdy se do vás vkrádají různé choroby. Marně bádám nad tím, kde jsem k nim přišel, protože jsem celý život poctivě pil slivovici, pivo, metaxu, poctivě jsem kouřil, což činím dodnes, a přesto se do mě vloudily. Dokonce jsem přestal hrát, protože jsem už nemohl dýchat, najednou jsem nemohl odzpívat frázi tak jako celý život a lapal jsem po dechu.“
Čím to bylo?
„Zjistilo se, že mám v hrudi nadměrně zvětšené lymfatické uzliny. Tak mi tam něco odřízli, zabalili a poslali do Německa, tam to probádali a napsali, jak to léčit. Tak jsem začal jezdit na pravidelné infuze a pomaličku se to dalo dohromady. Velké problémy ale stihly i manželku. Nevím, kde se to v té drobné bytůstce vzalo, ale v ústní dutině se jí udělal rakovinový nádor. V Hradci Králové jí to odoperovali, jsou tam úžasní lékaři. Už je z toho taky venku, nemá žádné metastázy, zaplaťpánbůh se ty zdravotní potíže daří kočírovat.“
Jak vznikal rozhovor
Podle vlastních slov už Lešek Semelka do Prahy jezdí, jen když jede na kontrolu k lékaři, jinak ho hlavní město, jeho chaos a doprava nelákají. A ani jeho návštěva v redakci nebyla výjimkou, protože přijel rovnou od doktora. Všem ale dokázal, že je stále velký sympaťák, a i když chodí s hůlkou, jeho hlas ve všech dámách vzbudil pocit, že každá z nich je „prostě ta nejlepší ozdoba přístřeší“...
