20°C
V létě to budou tři roky, co nám několikrát do týdne vplouváte do obýváků coby Kalkulátor. Jak se vám změnil život?
No, docela dost. Přišel jsem o spoustu volnýho času, ale na druhou stranu mi to přineslo novou obrovskou zkušenost, poznal jsem hodně zajímavých lidí ze showbyznysu, ale taky sportovců, právě díky soutěži jsem začal hrát s charitativním týmem Real Top Praha. Beru to jako vynikající zkušenost.
Nevadí vám, že jste přišel o anonymitu?
S tím, že mě někdo občas zastaví na ulici nebo v hospodě a poprosí mě o fotku, nemám problém, furt je to v rozumný míře, navíc mě lidi většinou ani nepoznají, teď jsem po zimě přišel na stříhání a vypadal jsem jako Krakonoš. (smích)
Takže takový čertův švagr.
(smích) Přesně tak, dostanu lavor a zbavím se kouzla.
Ale zatímco v jeho případě jsou peníze v tu chvíli pryč, vám přitečou.
Jo, je to zajímavej přivýdělek. Není to nic světobornýho, milionář ze mě nebude, ale aspoň si k tomu učitelskýmu platu přivydělám.
Je to s těmi platy na školách pořád tak hrozné, jak se říkávalo?
Nemyslím si, hodně se to zvedlo. Před dvaceti lety jsem začínal s deseti tisíci čistýho, pak se to dlouho skoro nezměnilo, ještě před pěti šesti rokama jsem bral nějakých patnáct tisíc, ale za ministra Plagy se to několikrát zvedlo a dneska už je to se všema příplatkama kolem třiceti tisíc. Ale furt je fajn mít k tomu ještě takovouhle brigádu.
Prošel jste různými televizními soutěžemi, třeba Riskuj! A-Z kvízem, Nejslabší, máte padáka a několika dalšími. Co jste říkal na to, že vás zvou na tu druhou stranu?
No já jsem ze začátku myslel, že mě opět zvou jako soutěžícího. (smích) Ale když jsem pochopil, o co jde, řekl jsem si, že to zkusím. Jasnej kandidát na lovce jsem ale nebyl, na Nově si mě zapsali jako náhradníka.
Jak to?
Protože jsme si prý byli dost typově podobní s Doktorem Vševědem. Což mě překvapilo, protože se nejen jinak chováme, ale i vypadá o dost starší, než jsem já. (smích) Podle mě řešili jen to, že jsme tehdy měli oba brejle a vousy. Během dvou týdnů ale změnili názor a zavolali mi, že mě berou.
Měl jste radost?
Obrovskou. Ale pak jim z toho jeden můj potenciální kolega lovec vycouval. Nepřišlo mu to finančně zas tak lukrativní, jak čekal, navíc se mu nelíbily nějaký podmínky ve smlouvě, měl pocit, že se mu to nevyplatí. A mně se to najednou začalo v té hlavě taky skládat, začal jsem pochybovat, jak to budu stíhat s povinnostmi kolem školy ve Vrchlabí, kde učím, i orientačního běhu. Takže jsem šel za producentkou s tím, že si to chci rozmyslet.
Co vám na to řekla?
Mluvila se mnou tak hezky v klidu, vysvětlila mi, že za mnou stojí, že jsem na lovce vhodnej a že bych toho rozhodnutí třeba jednou litoval. A dneska jí dávám za pravdu, litoval bych. Protože tahle zkušenost být lovcem je k nezaplacení.
Co vás na tom nejvíc baví?
Ta samotná hra. Jsem velmi soutěživý, což je v tý televizi asi vidět. (smích) Obzvlášť skvělá je závěrečná štvanice.
Občas jste pěkně naštvaný, když se vám nepodaří soutěžící dohnat. Takže mě kolikrát napadlo, zda zůstává váš honorář stejný, ať prohrajete, nebo vyhrajete?
No jasně, to s tím nemá nic společnýho, mně jde o to moje osobní vítězství. (smích) Ale už mnohokrát jsem na soutěžící prostě neměl. Nebo se sejde sada otázek, kdy se sám rozhodím, a k tomu, co nevím, přidám tři čtyři zbytečný chyby a už to jde s kopce. Jsem matikář a zeměpisář, takže když přijde otázka z těchto dvou oborů, první, co mi projede hlavou, je: Tohle nesmíš zblbnout! (smích) Ale i takový jsem zkazil, je to strašný tlak a ne vždycky to člověku pálí. To momentální nastavení, s nímž do studia dorazíte, ovlivňuje spousta věcí.
Jaké věci?
Všichni máme svoje rodiny, problémy doma a podobně. Pamatuju se, že když začala válka na Ukrajině, hrál jsem úplně pod psa, byl jsem z toho přepadlej, furt jsem sledoval zprávy a neměl jsem chuť si hrát.
Nebojíte se, že když to budete hodně kazit, že vás vymění?
Ne vůbec, my toho neprohráváme zas tolik, podle statistik se mi nepovede dohnat třeba každou čtvrtou štvanici. Když jsem asi před dvěma roky nedohnal po hloupých chybách osm bodů, producentka mi říkala, že takový díly taky potřebuje, aby lidi věděli, že nás lze porazit.
Blesk Podcast: Doktor Vševěd odhalil tajemství svých vědomostí. Jiří Marek, Lukáš Červený
Nova vysílá i takzvané VIP díly, kdy jde výtěžek na charitu. Není vám líto, když celebrity porazíte, a ony tak přijdou o peníze pro potřebné?
Jeden tým, kde hráli Kryštof Bartoš, Vasil Fridrich, Patricie Pagáčová a Bořek Slezáček, jsem dohnal asi pět sekund před koncem, a to mi líto přišlo, to máte pravdu. Ale nikdy bych neudělal chybu naschvál. Navíc každý z nich dostane pro charitu třicet tisíc i ve chvíli, kdy je dohoním, 120 tisíc jde na charitu už jen tím, že se ten díl natočí, to je fajn.
Teď také běží Superlov, kdy stojíte proti soutěžícímu spolu s ostatními lovci. Jaké to je?
Jo, ten mě dokonce baví ještě víc, to je skvělá jízda. Za prvé tam jde o pořádný prachy a taky mám strašně rád, jak tam mizí ten čas, pro mě je to větší adrenalin. Ale každá z těch variant soutěže má něco do sebe.
Stává se i to, že není ve studiu dobrá atmosféra?
Někdy to vyjde tak, že je ten tým skvělej a je s ním sranda, přijdou si to užít, tehdy je nejlepší hra. Ale občas prostě nefunguje chemie mezi členy týmu, nebo se soutěžící ani nechytí na vtipy Ondry Sokola a chovají se zvláštně. Podle mě jsou nejhorší takoví ti ostřílení kvízaři, studení čumáci, kteří jdou vyloženě po penězích. A zažili jsme i nějaký blbý poznámky vůči nám.
Jaké poznámky?
Takový narážky, že jsme to měli lehčí… Jindy to zase může tak připadat mně. A otázky dopředu neví nikdo, ani my.
Soutěžící jsou často velmi nervózní, vy už ale asi ne, že?
Ze začátku jsme byli všichni úplně vyklepaní, to už samozřejmě nejsme, ale zdravá nervozita pořád zůstává. A někdy mě to tam nahoře fakt dostane. Udělám jednu blbou chybu a už se mi v hlavě honí jen to, jak jsem ji mohl udělat. Dvakrát se mi stalo, že jsem tam šel jak mistr světa, že s osmi body fakt prohrát nemůžu, a nakonec jsem byl rád, že se mi to vůbec podařilo. A jindy to zas vypadá, že je po mně, a dám to. V tom je krása Na lovu.
Každopádně já na vás nervozitu nevidím. Dokonce z vás scenáristé udělali jakéhosi alfa samce, plného testosteronu.
(smích) Beru to jako hru a nějakou komedii pro lidi. Je to sranda a já doufám, že to tak všichni chápou, protože já rozhodně žádnej Don Juan nejsem, a kdo mě zná, tak ví, že to tak není. (smích)
No, musím říct, že se při některých hláškách, co na vaši osobu scenáristé vymyslí, řehtám nahlas.
Jo, já se vzadu taky směju. (smích) Jednou nás na Superlovu uváděl Ondra Sokol slovy: „Přichází Panenka Chuckie, Anabel, Zombie a Jakub Kvášovský.“ (smích) Úplně mě to odbouralo. Ale tohle je přesně můj styl humoru, nemám problém nechat si ze sebe udělat srandu.
Čehož Ondřej Sokol často využívá, že?
Jojo, myslím, že mezi námi dvěma ta chemie funguje nejlíp, on ví, že si toho může vůči mně dovolit hodně. Když si rejpne do Vševěda, tak ten se buď oklepe, nebo to občas ani nepochopí a dál si jede svou přednášku. (smích)
Jste s Ondřejem kamarádi?
Beru ho jako kamaráda, ale spíš v rámci pořadu. On je přece jen celebrita, má toho hodně. Dělá spoustu dalších pořadů, divadlo. Rád bych s ním zašel třeba do hospody, ale myslím, že to bude ještě asi chvíli trvat, než ho na nějaký kvíz či jen samotné pivko dostaneme. (smích)
V ostatních Lovcích jste kamarády našel?
A velmi dobré. S Vaškem Slabyhoudkem (vystupuje pod přezdívkou Pan Lišák, pozn. red.) a Viky (Viktorie Mertová, dcera Zory Jandové, vystupuje pod přezdívkou Belladonna, pozn. red.) chodíme hodně i na kvízy, byli jsme spolu už dvakrát na mistrovství republiky, ale na kvízu jsme byli i s ostatníma, to pak jsou ti ostatní soutěžící nadšení. (smích) Ale nejezdíme jen na kvízy, byli jsme spolu i na dovolené, třeba ve Vídni nebo v Berlíně. A kromě výletů se samozřejmě scházíme na trénincích. Každý z nás si připraví pětadvacet otázek z různých oborů a ostatní na ně odpovídají. Ale při tom probereme i spoustu věcí ze soukromí, díky týhle soutěži jsem získal opravdu velmi dobrý přátele, zas mě to posunulo někam dál.
Díky vaší soutěžní vášni jste prý poznal i svou ženu...
Jojo, na Riskuj! Seděli jsme společně v kolejní televizní místnosti, koukali jsme na Riskuj! a tam soutěžící zrovna říkal, že je ze Dvora Králové. No a ona za mnou seděla a řekla: „Ten je od nás.“ Tak jsem se otočil, že jsem z Trutnova, takhle jsme se seznámili a občas jsme spolu jeli domů. Ale asi tři čtyři roky trvalo, než jsme se dali dohromady. (smích)
Kalkulátor o Slavii: Škoda, že Ogbu není Čech. Na Spartě mě trefili pivem. isport.tv
Má pochopení pro to, co všechno stíháte? Práce, organizace orientačního běhu, sport, kvízy. Není pro ni a děti těžké, že jste pořád někde pryč?
Tím, že jsem přišel o spoustu volnýho času, podle mě trpí rodina docela dost. Natáčíme většinou dva víkendy v měsíci, nejsem tam pátek, sobota, neděle a žena už trošičku brblá, určitě je to pro ni těžký. Je oční lékařka, před rokem se stala ředitelkou Oční školy ve Dvoře Králové, takže má práce nad hlavu, večer leží v papírech a je mi jasný, že jí moc nepomůžu, protože si řeším nějaký svoje akce. Ale asi už se s tím nějak smířila. Horší je, že nemáme čas jeden na druhého. Protože když už mám volno já, žena je v práci, a naopak když má volný víkend ona, já natáčím. Ale my to nějak zvládneme, začátky byly horší, tehdy jsem na natáčení trávil víc času.
Nese to manželka statečně, nebo už padla i výčitka?
Samozřejmě padla i výčitka. Ale já myslím, že v tom jedeme oba společně. Je to o tom se sladit, teď už máme naplánovaný nějaký akce na léto, Varšavu, Plzeň, dovču. Je na co se těšit.
Nepřemýšlel jste, že byste s Lovcem kvůli tomu sekl?
To ne, myslím, že ani ta soutěž nebude trvat věčně, může se stát, že to pro mě za dva tři roky skončí, přece jen člověk stárne a šedá kůra mozková se otupí. (smích) Ale já myslím, že to doma máme nastavený dobře, bereme to, jak to je, a přestože občas nějaká výčitka, že nejsem doma, přijde, snažíme si vyjít vstříc. Nedávno měla žena ortoptistický kongres a já jí vymyslel kvíz na téma oči, prý to mělo velmi pěkný odezvy, to jsem byl rád.
Kvízy prý děláte i dětem na základní škole ve Vrchlabí. Baví vás být učitelem?
Jak kdy. (smích) Ono je to učitelství fakt takový zvláštní povolání. Někdy je ta hodina skvělá, jindy nechápu, jak je možné, že to ty děti zase nevědí, když to probíráme dva týdny, což pak člověku bere trochu vítr z plachet. Ale zase dneska mi jeden chlapec tak krásně vysvětlil látku, až mi vyhrkly slzy do očí. Bohužel je dnešní doba strašně ovlivněná mobily a sociálními sítěmi, hrami, některý děti nejsou schopný udržet pozornost dýl než minutu. Mám tam i děti, co mají problém ještě v devítce s malou násobilkou. Nebo když jedeme na výlet a děti z šestky, sedmičky si jdou nakoupit do obchodu, pak až na pokladně zjistí, že na to nemají peníze, protože si to prostě špatně spočítaly. A to je strašný. Někdy toho mám plný kecky.
A co chování? Je pravda, že si dnešní děti k učitelům víc dovolí?
Jo, třeba jsem chytil na záchodech s elektronickou cigaretou osmáka. Následovala velká scéna, byl arogantní a dělal ze mě blbce, že nic nekouřil. Nakonec se přiznal, ale nejhorší na tom bylo, že jeho máma si tu cigaretu vyzvedla a dál nic neřešila. Přitom by se to mělo řešit hlavně u nich doma. Když některá děcka nemají slušné chování zažitý z domova, tak se s tím fakt dá těžko něco dělat. A pak máte v hodině dítě, který tam krká a plive po ostatních…
Vyvažují tyhle sígry i šikulové?
To určitě, mám tam děcka, se kterýma děláme různý olympiády, matematickýho Klokana, zeměpisnou olympiádu. A to je pak zase velmi zajímavá práce. Letos se zrovna matematická olympiáda dvěma holčinám povedla, obsadily nejlepší místa v okrese, což je na normální základku super, většinou to všechno sbalí gymply.
A jaký jste byl vy sám student?
Hroznej. (smích) Na základce jsem byl dobrej žák, měl jsem jedničky dvojky, stačilo mi chodit do školy, ale mimo ni jsem se učit nepotřeboval. Bohužel jsem se tím pádem nenaučil učit a na gymplu jsem na to dojel. Před maturitou mi hrozilo, že propadnu z fyziky. (smích)
Je tohle vůbec možné?
Kašlal jsem na to a taky jsem se úplně nemusel s fyzikářem, dělal jsem mu to vlastně natruc, provokoval ho. Nakonec jsem to ale zvládl, najel jsem na vysokoškolský způsob studia, uvařil si kafe, večer jsem si sedl, procházel zápisky a knížku, počítal si příklady a ze čtyřek a pětek byly rázem trojky. A na vejšce byly ročníky, kdy jsem měl jedničky a maximálně jednu dvě dvojky.
Ale na té střední z vás asi vaši úplně radost neměli, že? Jak reagovali?
Nadšení samozřejmě nebyli. (smích) Obzvlášť když jsem takhle začal blbnout chvíli před maturitou. Ale nějak se s tím smířili, v tý době už mě nemlátili, ale předtím jsem taky občas dostal, když třeba mamka přišla z rodičáku na základce, že jsem drzej a otravuju. No a teď se mi to od těch dětí vrací. (smích)
Od vaší sedmnáctileté dcery a patnáctiletého syna?
Ale ne, děti, co mám doma, jsou zlatý, s nima jsme žádný problém neřešili. Jsou premianti, mají úspěchy v soutěžích. Spíš myslím ty děti ve škole. Někdy, když před nima stojím, tak si říkám, že jsem byl úplně stejnej. Ale já jsem nikdy neříkal: Vy jste mě to blbě naučil, když jsem věděl, že jsem prostě nedával pozor a hrál pod lavicí karty. Prostě jsem to pak musel dohnat sám. Ale taky jsem dělal průsery, taky jsem byl pěknej sígr.
Jakého druhu?
Občas jsem se někde porval s kámošema, nebo jsem ve čtvrťáku na střední chodil za školu a kvůli tomu jsem měl potom dvojku z chování.
Co jste dělal místo školy?
Chodili jsme s kamarádem na tenis. A pak nás potkal fyzikář s tenisovýma raketama v ruce. (smích)
Ale to mi přijde fajn, že jste sportoval, místo abyste se někde poflakoval.
No to určitě. (smích) Mně pak sedělo vysokoškolský studium, kde jsem si to vlastně řídil sám a třeba si i rozložil ročník. Sice jsem studoval dlouho, ale naštěstí jsem vždycky dostudoval všechno, co jsem chtěl, a z vejšky si spoustu věcí pamatuju, což mi koneckonců teď pomáhá i v soutěži. (smích)
Očima autorky
Velmi mě překvapilo, jak je Jakub Kvášovský vysoký. V televizi není jeho výška kolem sto devadesáti centimetrů téměř znát. Smál se, když jsem mu to řekla, s tím, že jsem už asi stopadesátá. Jakub je opravdu velký sympaťák a pohodář, který kolem sebe šíří příjemnou atmosféru. Nikam nespěchal, byl vstřícný a poradil mi i dobré tipy, jak se moje dcera může lépe zorientovat v zeměpise.
