30°C
Miluško, byla jste si tehdy vědoma své krásy?
„Ale prosím vás, jděte! Bylo nás v Semaforu pár holek, slušelo nám to, ale nežily jsme tím. Já osobně jsem měla hlavně strach, abych neudělala ostudu hlavním protagonistům, byla jsem mezi nimi nová a oni všichni už byli hvězdy. A to mě drží dosud, vždycky říkám, že tréma a rýma mě provázejí celým mým životem.“
Chtěla jste se odjakživa stát zpěvačkou?
„Já jsem zpívala už od šestnácti, různě po kavárnách, po čajích a podobně a pak mě někdo přihlásil na nějakou soutěž, která se konala v kavárně Alfa. Tam jsem nezabodovala, ale dál zpívala po plesích a do toho chodila na zdravotnickou školu. Kolikrát se stalo, že jsem se ve čtyři ráno vrátila ze zpívání a v šest nastupovala na praxi. Bála jsem se pak píchat injekce nebo odebírat krev, měla jsem pocit, že lidem spíš ubližuju, ale tatínek trval na tom, že si nejdřív musím udělat maturitu a až pak si můžu dělat, co chci. Až když viděl, jak jsem z toho utahaná, řekl, že by si mě měl poslechnout někdo, kdo tomu rozumí.“
Do Semaforu jste se dostala v osmašedesátém na základě konkurzu.
„Ano, tehdy Jiří Grossmann a Miloslav Šimek vypisovali konkurz na Večer pro otrlé, protože Naďa Urbánková hrála nejen u nich, ale i v souboru pánů Suchého a Šlitra a do toho jezdila se svojí kapelou. Z toho důvodu hledali tzv. novou babu. Měla jsem to štěstí, že si mě vybrali, osvobodili tím zdravotnictví od špatné zdravotní sestry.“
Věnoval se někdo ve vaší rodině divadlu už předtím?
„Ne, tatínek byl inženýr chemie a maminka pracovala jako účetní. Do mých asi patnácti let ale s námi byla doma, až já jako drzá puberťačka jsem ji vyhnala do práce.“
A nezrazovali vás od múz?
„Trošku se obávali, protože to pro ně byl naprosto cizí svět, ale strašně rádi chodili na premiéry a líbilo se jim to. V osma- a devětašedesátém byla v Semaforu nádherná, neopakovatelná atmosféra, lidi se chodili vychechtat, poslechnout si to, co si sami mysleli, ale neuměli to tak hezky zformulovat a s humorem nadsadit. Grossmann a Šimek to uměli fantasticky.“
Vy jste ale zažila i Jiřího Šlitra, že?
„To je pravda. Premiéra Večera pro otrlé byla myslím 15. června, ale hrálo se jen desetkrát. Pak se to všechno seběhlo, přišla nás obsadit vojska a my měli zákaz. Pak se divadlo malovalo a září se pan doktor Šlitr vrátil z Montrealu s Kinoautomatem a obnovil Ďábla z Vinohrad. První půli si dělal sám a v té druhé jsme s ním já a Naďa Urbánková každá měly duet a asi dvě sólové písničky. Pak jsem s ním a s panem Suchým dělala ještě Poslední štaci.“
Smrt pana Šlitra je dodneška obklopená spekulacemi, jestli jeho otrava plynem byla sebevražda, nebo nehoda. Co si myslíte vy?
„Opravdu nevím, nikdo mi nic neřekl. Myslím, že to nakonec zůstalo u toho neštěstí. Byla to strašná smůla, byl to obrovsky nadaný pán. Do čeho se pustil, to mu šlo.“
Druhá legenda Semaforu, která odešla příliš brzy, byl Jiří Grossmann. Na toho vzpomínáte jak?
„Právě na to, jak odešel brzy. Vstoupila jsem do Semaforu s nadšením, jaký se mi otevírá malinkatý divadelní svět a oni mi začali odcházet. Jirkův odchod, to byla strašná rána. Slávek potom uvažoval, že by to přestal už dělat, ale potom pan režisér Ján Roháč vymyslel program Zavěste, prosím, volá Semafor a to Slávkovi velice sedělo. Dokud byl s Jirkou, tak se vzájemně odbourávali, a i když pak zůstal sám, dokázal vše bryskně a senzačně vypointovat.“
Věděla jste, že na tom pan Grossmann byl tak špatně?
„Věděl to jen Slávek. Až v poslední fázi, když už jezdil z nemocnice se zdravotní sestrou. Jeviště ho nabíjelo, hlava mu fungovala, rozesmával lidi, ale ke konci už bylo vidět, jak slábne a odchází... Když jsem se dozvěděla, že zemřel, bylo to, jako by vám někdo podrazil nohy. A vzpomínám si i na poslední rozloučení s ním. Naďa Urbánková tam zpívala Závidím, písničku, kterou Jirka napsal v nemocnici, jako takovou výpověď a touhu po životě. Naďa byla nesmírně statečná, jak to zvládla.“
Jak jste se dala dohromady s vaším manželem Petrem Spáleným?
„Tenkrát za mnou přišel jeho bratr Jan, dokonce k nám domů, za mými rodiči, jestli bych s nimi nechtěla zkusit zpívat. Já nechtěla, šíleně těžce jsem se loučila s tím divadélkem, třikrát jsem přecházela k Petrovi do kapely a zase zpátky. Až to dopadlo tak, že jsem Petra natáhla do Semaforu s sebou.“
Co vám na Petrovi učarovalo?
„Jeho hlas.“
To říká i on o vás! Vy byste v zásadě mohli randit po telefonu...
„Ale je to tak! Petrův bratr nám domluvil, že bychom se k sobě hodili barvou hlasu, a zkusili jsme to na jednom duetu, který zpíváme dodnes. A jsme i stejně velcí, akorát když si vezmu podpatky, tak jsem větší než on.“
Byly nějaké třecí plochy s Pavlínou Filipovskou, se kterou byl Petr ženatý před vámi?
„Kdepak, ona je úžasně moudrá žena. A už je to všechno tak strašně dávno. Mám ji hrozně ráda a moc si jí vážím.“
V roce sedmdesátém šestém jste měla vážnou bouračku, co se tehdy stalo?
„Mě týden předtím úplně vypadl z hlavy. Vím, že jsme jeli hrát tenis, přejížděli někde mezi Ostravou a Opavou a naboural do nás tehdejší ředitel autoopraven Opava. Byl trošku pod vlivem alkoholu. Já zrovna v autě spala, a když do nás narazil, spadla jsem na stranu na nějakou železnou kliku nebo co a zlomila si lebku. Praskla mi kebule. Od té doby jsem padlá na hlavu a hluchá na pravé ucho.“
Dlouho jste byla v bezvědomí, snad deset dní?
„Byla, hrozně dlouho, ale zaplaťpánbůh to dopadlo dobře.“
Věříte na osud?
„Jo jo. Co se má stát, to se stane. Jsem věřící, a tak si myslím, že to máme všichni nalajnované předem.“
S Petrem jste se brali před čtyřiačtyřiceti lety, jaká to byla svatba?
„Úplně jednoduchá, Petr není oslavovací typ. Proto nechce ani žádný velký koncert, prostě je šťastnej, že může jezdit se svojí kapelou, že může zpívat a že má věrné publikum. Nemusí to být žádná mega show, stačí, když vidí spokojené lidi. Pak je šťastný a tím pádem i já.“
Teď vás ale čeká vystoupení na festivalu Rock for People, což je velká akce. Petra tam uvedou jako legendu! Budete na pódiu s ním?
„Doufám, že ano. Nic tak obrovského jsem nikdy nezažila, bude to krásné!“
