Dostál jste na oslavě sedmdesátin své přezdívce největší pražský bohém?
„Říkalo se to o mně, ale už to tak moc neplatí, byť občas si zaskotačit je potřeba. Takže určitě v sedmdesáti se na to ještě cítím.“
Takže se slavilo až do rána?
„Slavit se dá i víc dní. Vždycky se to hezky setřese. Oslavu jsem chtěl spíš kamarádsky laděnou, rozhodně ne nic okázalého nebo pompézního. Ani by se to ke mně nehodilo. Stačí mi, že do června jezdíme turné s naším triem. Odmítl jsem i velké sály, nebavilo by mě kvůli tomu stavět kapelu. A ta byrokracie kolem toho...“
Vyprodávat velké haly je teď populární. Navíc se tak dá vydělat poměrně slušná částka. Vy nic podobného v plánu nemáte?
„Měl jsem nabídku zahrát si ve Fóru Karlín nebo v Lucerně a oslovili mě lidi, kteří to umí, ale já jsem se rozhodl, že to nechci. Zůstávám věrný minimalismu. Hrát před menším publikem je příjemnější, ve velké hale bych byl nervózní.“
Je pro vás těžké živit se jen muzikou, byť jste napsal písničky k filmu Šakalí léta a minimálně dalších deset autorských alb?
„Jsou období, kdy se hraje málo, a pak je toho tolik, že jsem z toho unavený. Ale jde to. V tomhle věku už jo. Naskládal jsem i nějaké písničky pro jiné lidi, co se občas hrají, takže z toho jsou i nějaké tantiémy, ale to je tak pro dobrou údržbu. Všechny moje děti i vnoučata jsou muzikální, ale profesionálně se tomu zatím nikdo nevěnuje. Moc dobře vědí, že je to těžký. Viděli moje období bídy, a živit se muzikou i proto asi nechtěj.“
Byl jste někdy blízko rozhodnutí odložit kytaru do futrálu napořád?
„Nevím, co bych dělal. Sice říkám, že bych se vrátil k původnímu povolání knihkupce, ale nevím, jestli bych u toho vydržel. Už jsem zvyklý na jiné tempo. Někdy je to vyčerpávající, ale mám radost, že to jde.“
Před šesti lety jste musel mít po rakovině hlasivek pět měsíců hlasový klid. Pořád se musíte šetřit?
„Opravdu jsem tehdy nesměl zpívat ani moc mluvit. Paradoxně nejhorší pro mě bylo šeptání. Po operaci jsem měl takové speciální cvičení, aby se to aspoň rozmluvilo. A to lidi chodili kolem a říkali: A jéje to bude hrůza! Ale mně to nějak nedocházelo. Říkal jsem si, že mám prostě jinou barvu hlasu. Jakmile mi potom doktor řekl, že můžu mít plný zápřah, tak už se neomezuju. Věřím, že je po problému, a kontroly mi to potvrzují.“
Jak často na ně musíte chodit?
„Rok po operaci jsem chodil jednou za tři měsíce, teď už si mě zvou jednou za rok. Naposledy jsem byl v létě a pan doktor Filipovský, který mě operoval, byl spokojený. Říkal: Hele, po pěti letech to je úžasný. A v lékařské zprávě mám: Zpívá. Pan doktor mě tehdy zachránil, protože vymyslel ten šetrnější postup. Padaly i jiný nápady, třeba mi hlasivku úplně vyříznout, ale to bych toho asi už moc neřekl.“
Pořád se vám líp zpívá, než mluví?
„Je to tak. Nepřišel jsem na to, proč to tak mám. Lidi před koncertem, na které promluvím, často nechápou, jak můžu jít za chvíli zpívat. Hodně na mě mluví, abych se rozmluvil, ale to je chyba. Po koncertě se pak diví, že ten můj chraplák nebyl vůbec slyšet. Zapomínají, že mluvení se odehrává v jiné rovině než zpěv a je při něm jiný nádech. Zpívání je jiná technika. Zaplaťpánbůh ta nemocná hlasivka s tou zdravou zatím spolupracuje. Jsem z toho upřímně nadšený.“
Pořád lovíte v hlavě nápady na nové písničky v tramvaji?
„Teď je vymýšlím v autě. Vždycky jsem se tomu strašně divil, jak někdo může vymýšlet muziku při řízení, když se musí soustředit, ale jak už jezdím poměrně dlouho, hodně a často, tak teď je to pro mě místo největší inspirace. Tramvajový období jsem fakt měl. Záměrně jsem sedl do nějakého čísla, které jsem neznal, a jel jsem na konečnou podívat se, co tam je. A v té tramvaji se dělo plno věcí. Bylo to inspirativní. Rád taky chodím mezi lidi, pozoruju je a poslouchám.“
Třeba do hospody?
„Jak jsem starší, tak mám radši starší zákoutí i starší hospody. Místa, která mají historii. Trošičku mě trápí, že v poslední době mizí, ale všechno se mění. S tím se nedá nic dělat. Vyprávím svým vnukům, že jsem zažil parní lokomotivy v plné službě, a oni se tomu diví, protože žijí už úplně jinak.“
V kocovině jste kdysi složil i hit Karlín. Pořád má podle vás černou duši?
„Starý Karlín už není, povodně spláchly jeho kouzlo. Ono to tam bylo i dost nebezpečný, ale když to tam člověk znal, tak se do něj zamiloval. Bylo to úžasný. Teď je to takový moderní...“
Jste autorem nezapomenutelných písniček k filmu Šakalí léta. Ale máte je pořád rád?
„Ale jo. Ono to občas vypadá, jako bych od dob Šakalích let nenapsal nic jiného, to mě mrzí, ale lidi to mají rádi. Koncerty máme otevřený, protože těch písniček je hodně. Rádi improvizujeme a při hraní si vymýšlíme, aby nás to bavilo. Záleží na náladě v publiku. Třeba děti mají rády písničku Na kolena, protože jsou v ní sprostý slova. Hrajeme to na koncertech jako přídavek, lidi to chtějí, a mně to nevadí. Každý hraní je trochu jiný. Stereotyp nehrozí. Přitom jsme spolu s Olinem Nejezchlebou a Norbi Kovácsem dvacet let. A pokaždé tam objeví něco, co nás baví. To je základ, aby to vydrželo.“
Takže ponorka nehrozí?
„Zažil jsem hodně kapel a většinu jsem zakládal já, protože nejsem tak úžasný zpěvák a kytarista, aby mě někdo chtěl do kapely. Tak jsem vždycky musel sám pozvat kamarády. Vím, že ty ponorky vždycky vznikaly a ta kapela se vyčerpala. Najednou po sedmi letech, kdy to má hrát nejlíp, to nebylo ono. Zažil jsem to na vlastní kůži, ale zvláštní je, že s tím triem ne. Za dvacet let nebyla ani jedna hádka. Jsme každý tak jiný, až se doplňujeme.“
Řekl jste, že vnoučata vám do kytary »mlátit« můžou, ale teď vážně – umí na ni hrát?
„Nikdo z nich na kytaru nehraje, ale jak jsem říkal, všichni jsou muzikální. Hrají na bicí, zpívají a tak. Na kytaru hraje můj starší syn, a velmi dobře. Nejstarší dcera s nejstarším synem z různých manželství mají naprosto úžasnou kapelu, jsou opravdu dobří.“
Co byste si chtěl nadělit k narozeninám?
„Vy jste jako moje manželka. Ta se mě taky pořád ptá, co chci k narozeninám, a já jí říkám, že nic nepotřebuju. Proč si kupovat novou kytaru, když mám rád tu, co mám, a je pořád skvělá.“
Nikdy vás nelákalo je sbírat?
„Na sbírku už bych to teď nedotáhl, na to znám jiný mistry, který začali o dost dřív. První kytara, kterou jsem měl v ruce u nás doma, zůstala na stole po rodičovském mejdanu. Asi ji tam v noci někdo zapomněl. Nejdřív jsem pohladil ukazováčkem struny, jemňounce to zaznělo, pak jsem ji vzal do ruky a jen ji choval, pak jsem ji zkusil zmáčknout a současně brnknout, ale bolelo to a nic nebylo slyšet.“
Neudělala by vám radost ani letenka do zahraničí?
„Já jsem docela dost cestoval, toho mám taky dost. Takže víte co? Asi bych si přál otřepané, aby byli všichni zdraví, hlavně vnoučata. Od prvního mám už i pravnouče.“
VELKÁ RODINA A BOLESTIVÉ TRAUMA
Ivan Hlas se těší hned z pěti potomků. Kromě nejstarší Kateřiny má z druhého manželství s ženou Kateřinou děti Ondřeje (42), Filipa (40), Magdalenu (38) a Ivana (31). Těžce nemocný Olda, druhé dítě v pořadí, zemřel ve třech měsících věku. Tehdejší Hlasova manželka Mária nezvládla ztrátu syna a požádala o rozvod.
JAK VZNIKAL ROZHOVOR
Ivan si na mě udělal čas před vystoupením v pražské Malostranské besedě, kam byl pozván jako host na improvizační talkshow 321jedem!. Se stáhnutými vlasy vypadal trochu jinak, pohodáře v sobě ale nezapřel. K našemu povídání popíjel pivo a tichounce se smál. S žádnou otázkou neměl problém, choval se velmi zdvořile. Co má za sebou, na něm bylo poznat jen v síle hlasu. Mluvil spíš potichu.
