Petře, momentálně vypadáte velmi spokojeně. Čím to je?
„Asi tím, že denně chodím do lesa. Taky jsem začal míň pít, nechodím do hospody...“
Co vás k tomu vedlo?
„Prostě mě to přestalo bavit. Ne že bych se vůbec nenapil, ale potřebuju k tomu lidi, protože doma samotnýmu mi to nechutná. To je výhoda, jinak bych se asi uchlastal a to nechci. Sebereflexe, zastavení, nějaká změna už byly potřeba. Ne že bych se úplně na všechno vykašlal, mám rád alkohol i společnost, akorát už to není tak častý.“
Kam jste se z Prahy přesunul?
„Směrem na jih. Bydlím u Votic, což je Česká Sibiř, mám rád kopce, a tam jsem 580 metrů nad mořem, což sice není tak vysoko, ale ani úplná nížina. Je tam nějaký pruh, kde to fučí, kousek je sjezdovka. Takže zima se tam víc drží. Já nejsem úplně plážový typ, takže mi to vyhovuje. Je to takový můj návrat.“
K čemu?
„K dětství. S tátou jsem vždycky jezdíval na Šumavu, do lesů...“
Táta byl myslivec, že?
„To byl, ale já nimrod nejsem. I když chodím do lesů, zvířata nestřílím.“
Nechodil jste lovit ani s tátou?
„Ne, protože on se toho vzdal kvůli mámě. Dostal revír a k němu i hájovnu. Jenže máma odmítla být na samotě. Tenkrát musel udělat velký rozhodnutí. On to miloval, ale kvůli tomu, že máma nechtěla být na samotě, tak s ní šel do města! Vzpomínám, jak jsme každou volnou chvíli odjížděli a chodili po lese. Svýho snu se vzdal. Šel na dráhu a jezdil na mašinách. Takže do lesa aspoň jezdil a chodíval se mnou na ryby.“
Vy to máte opačně, utekl jste na venkov.
„To je fakt. Já byl celý život zavřený ve městě a teď se do přírody vracím. Nejsem až takový Pražák – patriot. Mám to tu rád, ale teď už tu nemusím být tak často kvůli práci, můžu přijet odkudkoliv. Ale zase jsem nechtěl být moc daleko. Půl rodiny mám na jihu, v Českých Budějovicích, mámu, ségru, dceru a vnoučata, tak jsem si řekl: Chci být někde na půl cesty.“
Jak to máte daleko?
„Asi šedesát kilometrů, v Praze jsem do hodinky. V okolí jsou koně, spousta farem, lidi jsou tam fajn a mají jiný starosti, soustředí se víc na přírodu. Je to celkově čistší.“
Jezdíte na koních?
„Jezdím, i když ne každý den. Jezdíval jsem už jako kluk, na jihu, v Budějovicích, jsme tenkrát měli zkušebnu vedle JZD, kde měli koně a my na nich jako děti blbli. Takže jsem zavzpomínal na dětství. Ale nejsem žádný velký jezdec, spíš se kochám. Ze zvířat mám velký respekt, nepouštím se do větších akcí.“
Jak dlouho na venkově žijete?
„Dva roky.“
Nechybí vám město?
„Vůbec ne. I když jsem se ve městě narodil, žil jsem v něm celý život... Občas mi chybí kámoši, padne na mě trochu nostalgie, tak si zavoláme, nebo někam zajdu... Ale město mi zatím nechybí.“
Hrával jste tu v několika muzikálech, jak je to teď?
„V žádném už nejsem. Když jsem si spočítal plusy a minusy, které strávím zkoušením a reálným hraním, kdy jsem tři měsíce přes prázdniny zavřený v divadle a nevidím slunce, tak jsem přemýšlel, jestli to vlastně chci. Takže jsem s pokorou řekl, že už ne.“
Kdy to bylo?
„Taky před dvěma lety. Udělal jsem tenkrát takovou razantní změnu.“
Co vás k tomu vedlo?
„Uvědomil jsem si, že bych se měl začít soustředit sám na sebe. Děti mi vyrostly, už mě nepotřebují, do divadel přicházeli nový lidi, který už jsem neznal... Do toho přišel rozchod! Sešlo se to všechno dohromady.“
Jak dnes trávíte dny?
„Žiju sám, starám se o zahradu, sekám trávu. Začal jsem pěstovat zeleninu, to jsem nikdy předtím nedělal. Je to milý, když ráno vstanete a utrhnete si svý rajče.“
Jste i kutilem?
„Až tak šikovný nejsem, navíc už mě teď všechno bolí, když něco dělám dýl. Ale v Praze jsem měl taky barák, dřív jsem si na něm dělal hodně věcí a bavilo mě to. Teď se mi do toho nechce dávat tolik energie. Jdu se radši projít a zavolám někoho, ať to udělá.“
Zručný ale být musíte, kdysi jste prý dělal i kazetové stropy!
„To bylo hned po revoluci, chtěl jsem vypadnout. V listopadu přišla revoluce a v lednu už jsem byl ve Vídni. To byla euforie, byli jsme zavření za oponou, tak jsem chtěl vědět, jak to za ní vypadá, a bylo mi jedno, co budu dělat. Dostal jsem se do nějaký truhlářský firmy a dělal jsem tam asi dva a půl roku. Jenže tenkrát byl šilink tři padesát, já jsem přivezl domů mraky peněz a pořídil jsem si byt, auto...“
Jak dlouho jste tam vydržel?
„Asi dva a půl roku, dělal jsem tehdy dvanáctihodinový směny, abych si vydělal.“
Měl jste pak ještě jinou práci kromě muziky?
„Nějakou dobu jsem točil pivo. I když už jsem zpíval, vydal jsem první desku na vlastní náklady a přes týden dělal hospodskýho.“
Kde?
„V Blovicích u Plzně, byla to taková štamgastská hospoda u hřiště. Chodili tam místní, já točil pivo a bavilo mě to. Byla to dobrá škola, lidi si chtějí povídat a všechno vám sdělí. Hospodský je velký psycholog. To všechno jsem vstřebával a pak už jsem se od roku 1994 věnoval jenom muzice.“
To máte letos výročí, třicet let.
„A dvacet let z toho jsem na sólové dráze. Hrozně to letí. Moje vnučka Olivka už jde do třetí třídy a dvojčata půjdou do první. Dcera měla holčičku, chtěla kluka, a byly z toho dvojčata, holka a kluk. Ale je to zápřah.“
Jste hlídací dědeček?
„Já jsem takový dědeček na baterky. Bydlí v Budějovicích, je to kus cesty, já jezdím hrát a jsem každý víkend pryč.“
Taky jste na dědečka ještě mladý.
„Přesně tak, ještě do něj musím trochu zestárnout.“ (směje se)
Máte tři děti, čemu se věnují?
„Starší Petr mi teď na mobil natočil a sestříhal klip. Nenutil jsem ho, ale když jsem mu to nabídl, neprotestoval. Studoval filmovou tvorbu, takže k tomu má blízko. Teď je z něj hlavně rapper, říká si KØLDA. Mně tak taky kdysi říkali, ještě i dnes mi tak občas někdo řekne...“
Proč?
Od jména Kolář, to byla jednoduchá přezdívka. Dnes český rap jede, je v kurzu. Když se ptám dětí mých kamarádů, nebo jejich vnoučat, tak řeknou: Posloucháme rap. A můj nejmladší kluk, tomu je patnáct, ten mi to říkal taky: Z devadesáti procent ve třídě posloucháme rap!“
Ptá se vás starší syn na názor?
„Já rapu nerozumím, na mě je tam málo melodie, nekomentuju to. Nebo mu řeknu, že se mi líbí text. Oni si taky na všechno stěžují tak, jak jsme to dělali my.“
Živí se tím?
„To ještě ne. Ale ze začátku si to dělali jen pro sebe, teď už jsou ve fázi, že jezdí po klubech po celý republice. Je to komunita, jako jsme byli my. Akorát my byli metalisti, nebo rockeři.“
Petr Kolář: Mám rád pivo a alkohol, ale musím to kompenzovat David Turek, Aleš Brunclík
Už jste ho viděl naživo?
„Chtěl jsem přijít, ale říkal mi, že to není ještě dobrý. Spíš mi možná nechtěl říct, že bych tam byl nejstarší.“ (směje se)
Kolik mu je let?
„Dvaadvacet. Ale jsem rád, že se hudbě věnuje. Vůbec jsem kluky nenutil, jen jsem chtěl, aby uměli základy na piano jako já, tak na něj od pěti let chodili. Jak to využijí, je na nich.“
A nějaké další z dětí se hudbě věnuje?
„Zatím jenom Péťa. Dcera ne, ta je šikovná na ruční práce. V koroně šila různý postavičky pro postižený děti a rozesílala je, je to taková charita. Byla na mateřské, má tři děti, ale toto dělala jen tak, pro radost. Krásně maluje, to má zase po mámě. Ta dělala v Bechyni keramičku.“
A nejmladší syn?
„Honza se teď chystá na střední, chce jít na tu stejnou školu jako brácha, ten je pro něj velký vzor. Otázka je, jestli ho to uživí nebo jestli to bude chtít dělat. Péťa chce dělat rap, tak to zkouší a ve finále bude někde na brigádě, tak to je. Ale já zrovna nejsem dobrý příklad. Já jsem dělal lesnickou školu, ale nikdy jsem se tím neživil. Chtěl jsem zpívat.“
Nikdy jste nelitoval, že jste tou cestou šel?
„Nikdy. Muzika mě baví. Už před třiceti lety jsem říkal, že je to holka, která mě nikdy nezradí. Ve čtrnácti mě oslovila a od té doby mě nepustila. Nikdy jsem neměl myšlenky, že bych od ní utekl. Utíkal jsem od různých věcí, ale od muziky ne.“ (směje se)
Vaše sestra se také věnovala muzice, jak to má teď?
„Zpívala s Nezmary, několikrát vyhráli Portu. Potom začala rodit děti a s mateřstvím to nešlo dohromady.“
Kolik dětí má?
„Tři, jako já.“
Vy ale ještě můžete počty dětí rozšířit, ne?
„Do těchto věcí bych se už nepouštěl, to je lepší nová deska, to je moje další dítě. Chápu, že někdo má plození dětí jako koníčka, ale já ne. Nechám to mladším. Ono je to hezký, když jsou děti zdravý, je to radost, ale i starost. A na to musí být energie. Rád si pohraju, ale zase je rád vrátím. Já jsem, jak říkal Zdeněk Svěrák ve Vratných lahvích, »vítací typ«.“ (směje se)
Ale psa, toho máte, že?
„Mám psa z útulku, je to už taky děda, jmenuje se Bejky, protože je to bejk. Už mu bude devět. Pořídili jsme si ho s bývalou přítelkyní, takže si ho bereme na střídačku. Když mám čas, tak ho mívám u sebe, a rád. Je to kámoš. Vždycky jsem pejska měl, je to element, který je upřímný a nic nehraje. Na rozdíl od lidí.“
