Iveto, potkali jsme vás na probíhajícím finále soutěže Dívka roku, jaké jsou vaše dosavadní pocity z něj?

„Jelikož jsem tu každý rok, nejsem už tak překvapená z toho, jak jsou ty dívky talentované. A že jsou extrémně. Nicméně, jak jsem toho nabažená a očekávám to od nich, není to tak, že bych z toho úplně padala na zadek. I když padám. Holky jsou perfektní. Je jim patnáct, šestnáct let. Umí perfektně komunikovat, jsou skvělé v rozhovorech, nestydí se, krásně chodí přehlídku, jejich disciplíny jsou takové, že by se jimi mohly živit. Opravdu nádherné. Mám z toho takový pocit každý rok a jen si říkám, že jejich rodiče musí být neskutečně pyšní, když tam své dcery takhle vidí, protože jsou skutečně šikovné.“

Co hledáte? Podle čeho budete vybírat vítězku?

„Myslím, že musí mít tak nějak všechno. Musí mít jak talent, ale je to prostě miss, takže tam samozřejmě musí být i ta krása, charisma a přirozená inteligence, řekla bych. Takže to všechno, když se skloubí. Z deseti finalistek se to ale skloubí skoro u všech. Pak je to o tom, že moje bodování vypadá tak, že bych nejradši všem dala desítky. A opravdu dávám body v rozmezí sedmi až desíti. Nedala jsem nižší číslo, protože ty holky si to zaslouží. Všechny jsou skvělé.“

Co se týče vzhledu, preferujete třeba i podvědomě blondýnky?

„Trošku mi to tam sklouzává. Ale snažím se být objektivní. Snažím se.“

Připomíná vám to vaše soutěžení, když jste se stala Českou Miss?

„To ne, protože tady jsou holky, které jsou o osm, deset let mladší, než když jsem vyhrála já. Takže to mi moc neevokuje. Ale samozřejmě když vidím věci jako nástupy, znělku, korunky, šerpy, tak to v člověku je a bude to tam vždycky. A já na to ráda vzpomínám.“   

Tak z druhé strany. Doprovodila vás sem dcera Aneta, která ve svých téměř deseti letech ještě samozřejmě nemá věk na to, aby šla soutěžit. Přesto, umíte si představit, že byste ji za těch pár let, asi ne z poroty, ale z publika, pozorovala a fandila jí?

„Někdo už se jí na to tady ptal a Anetka odpověděla, že by chtěla. Je trošku exhibouš, jsme si všimli. Ráda se převádí. A samozřejmě občas mě vídá na mole. Občas, výjimečně. A jelikož maminky jsou pro děti vzory, tak chce. Mně upřímně je to vlastně jedno. Jestli bude chtít, ať se přihlásí, když nebude chtít, tak ne. I když tedy zrovna do téhle soutěže by to byl asi trochu střet zájmů tím, že jsem patronkou. To by asi úplně nešlo. Pokud ale přijde s tím, že chce chodit na tancování, nebo že chce hrát na bubny, což hraje, ať si opravdu dělá, co chce. Budu ji v tom podporovat. Ať si najde tu svoji cestičku.“             

Jak jste strávila léto?

„Strávili jsme ho hrozně plně, řekla bych. Pořád jsme někde cestovali. Hodně jsme cestovali po České republice. Navštěvovali jsme zámky, jezdili jsme na kolech, chodili na procházky, koupat se. Zjišťovala jsem si, jaká jsou kolem Prahy koupaliště. Objevovali jsme věci, které jsme dosud nezažili a mělo to svoje kouzlo. Bylo to hezké. Myslím, že jsme prázdniny vyčerpali tak, že v nich nebyl snad jediný plonkový den. Vlastně ano, byly tři, když byla Anetka bohužel nemocná.“  

Kromě vašich dětí Anetky a Matýska dělal vám společnost i váš partner?