Simono, potkaly jsme se na akci u vás v Divadle Radka Brzobohatého a téma je jasné, je jím Valentýn. Zajímá mě tudíž, jaký názor a postoj k tomuhle svátku máte?  

To je dobrá otázka. Vůbec žádný. Je to svátek jiných lidí, jiného ražení a pocitů. Je to jako kdyby svátek zamilovaných, ovšem nepřikládám tomu váhu. Protože člověk buď je, nebo není zamilovaný. Valentýn Nevalentýn. Buď má, nebo nemá rád. To znamená, že najednou je boom a v ten den: Jee! A druhý den hádka?! Opravdu k tomu nemám vztah. Tahle akce je ale o něčem jiném. Je to legrace, nebo spíš je to nadsázka. V souvislosti s hrami, které tady hrajeme, se to hodí.

Přesto pro spoustu lidí je to příležitost dát si valentýnský polibek a třeba i spory, které se mohly odehrát den před tím, uhladit. Slavila jste ho někdy, nebo jste to vždycky nechávala být a šlo to mimo vás?

Úplně mimo mě skutečně. Nemám na to skoro co říct. Až jsme se tomu s mým mužem vždycky zasmáli. Jsem úplně jinak naladěná opravdu.  

Spousta z těch, kteří Valentýn neslaví, protože ho vnímají jako importovaný svátek, si lásku deklarují na 1. května. K němu máte bližší vztah?

Láska má být, pakliže je, vůči partnerům, dětem, i lidem obecně permanentně. Když je nějaký svátek, že bych měla mít víc ráda? Nemám to tak.

Je divadlo vaší láskou?

To musím říct, že ano. Je to těžká práce, ale když se věci povedou a lidi se nejen zasmějí, ale i vám zatleskají, to je obrovská odměna. To je láska. Na divadle miluji, když jsem osvobozená a můžu na jevišti cokoli a pak taky komunikaci s divákem. To je v herectví nejvíc. Samozřejmě s kolegy tvoříme jisté situace, příběh, hru, ale když je velká komunikace s diváky, když zatrnou, nebo se zasmějí, to je ta odměna. To je bomba.