Ve chvíli, kdy psychiatr z bohnického Centra krizové intervence dal název jejím psychickým problémům, při nichž trpí nesnesitelnými stavy úzkosti a paniky, se jí dost ulevilo.
„Dlouhá léta jsem pak tento problém řešila bez léků, pouze terapií. Po delší pauze, kdy mi bylo fajn, jsem na ni přestala chodit. Ovšem v období pandemie, kdy má psychika dostávala zabrat zase o něco víc, jsem na terapie opět docházela a přistoupila jsem i na mírnou medikaci,“ přiznala v rozhovoru pro iDnes.cz zpěvačka s tím, že dnešní léky jsou už mnohem sofistikovanější než ty, co užívala před deseti lety.
S panickou poruchou není vůbec lehké žít. Obnáší to různá omezení, která musí Debbie podstupovat, aby minimalizovala spouštěče těchto úzkostí.
„Jsou ale věci, které stále nedělám. Třeba nejezdím metrem a snažím se pokud možno nelétat letadlem. Vůbec třeba nejsem schopna jet v autě po dálnici. Nevadí mi Strakonická, Liberecká, ale D1 nezvládnu. Bojím se, že zůstanu stát v zácpě,“ svěřila se zpěvačka.
„Když tedy společně někam jedeme, musíme vždy dálnici objíždět. Cesta do Brna nám tak většinou trvá o hodinu a půl déle. Manžel to ale naštěstí chápe. Také třeba nerada jezdím výtahem. Když jsem během Filmového festivalu Karlovy Vary bydlela v hotelu Thermal, měla jsem pokoj v patnáctém patře. I to jsem musela zvládnout pěšky,“ vyčetla Debbi seznam věcí, které se bojí dělat.
Nevyzpytatelný mozek se tak snaží zaměstnávat co nejvíc prací a také jí dost dávají zabrat tři malé děti jejího manžela, které vyvdala.
