Jak jste se dostala k herectví?

„Ve třinácti letech jsem byla členkou dramatického kroužku Bílého divadla v Bratislavě. Vyhlášený choreograf Ivo Ladižinský si nás tři děvčata vyhlédl a vzal nás do Mlynské doliny na natáčení videoklipů.“

S kým jste natáčela?

„Se skupinou Team - Tvoj malý strach; s Marikou Gombitovou - Keď chlapci sú v pasci. Nebo se skupinou Elán, píseň Klasika. V tomto klipu jsem měla rozcuchané vlasy a Jožo Ráž vedle mě s kytarou zpíval: ,Chcem ťa pozvať na večeru, kde na to však vziať?‘ Když mě v tom videoklipu viděl režisér Jaroslav Soukup, řekl: ,To je ona!‘“

Co se dělo pak?

„Nejdříve mi zavolali, že mě vybrali - a spolu se mnou ještě další modelky. Byly mnohem vyšší a sebevědomější, já jsem byla taková šedá myš. Následně proběhlo focení venku na lavičce. Vyšla z toho příšerná fotka, na níž jsem měla zavřené oči, ale i tak si mě pan režisér zavolal do Prahy. Tam bylo dalších sto děvčat. Tak jsme zkoušeli dialogy a texty mi místo Rudly četl Marek Pavlovský. Šlo nám to zřejmě velice dobře, protože mě nakonec vybrali. Pak už mi přišla pozvánka na kostýmovou zkoušku, což bylo v létě roku 1985, ale málem jsem tam ani nešla.“

Jak to?

„Byli jsme s divadelním souborem na soustředění, kde jsme se váleli na trávě, kluci mi stéblem jezdili po tváři, po dekoltu, po břiše, lechtali mě… A ty rostliny mi způsobily hroznou alergii. Všude, kde se mě dotkly, se mi objevily nafouklé bolestivé puchýře plné vody. Odvezli mě do nemocnice, kde si mě fotili jako nějaký přízrak. Potírali mi to smradlavou rybí