Film Šarlatán vtrhl do českých kin poté, co jej v únoru na mezinárodním filmovém festivalu Berlinale provázel bouřlivý aplaus. Jeho cestu k tuzemským divákům přerušil koronavirus. Odhalit osud znalce bylin Jana Mikoláška (†84) jim pomáhá polská režisérka a absolventka pražské FAMU Agnieszka Hollandová. Snímek natočila v hlavních rolích s Ivanem (56) a Josefem (19) Trojanovými či slovenským hereckým idolem Jurajem Lojem (37).

Jaké je pro režiséra vyprávění skutečných lidských osudů?

„Je to větší zodpovědnost. Ten člověk existoval a vždy o něm existuje ve vesmíru nějaká stopa pravdy. Proto bych dělala vysloveně životopisné filmy nerada. Skutečná osobnost mě zajímá ve chvíli, kdy se stává vlastnictvím světa. Kdy je scénář napsaný jako fikce.“

Mikolášek prožil časy své největší slávy koncem 40. let minulého století, ví se toho o něm málo. Čím myslíte, že si získá současné diváky?

„Je prostě zajímavý. Film vypráví neobyčejný osud neobyčejného člověka, který měl neobyčejný dar. Znal něco, co neví ani dnešní lékaři. Měl miliony pacientů, mnohým výrazně pomohl... Zajímavá je i doba, kdy působil – mezi dvěma válkami. My jsme se snažili vyprávět takové univerzální drama pýchy, slabosti i síly, lásky a konformismu, zbabělosti i odvahy...“

Na place se vám sešli hned tři zástupci rodu Trojanových, Ivan, Josef a František. Čím se od sebe liší a čím jsou si naopak podobní?

„Nejvíce se podobá Ivanovi syn Josef. Nejen fyzicky, ale i výrazově, určitým napětím, zodpovědností, citlivostí, důstojností... Samozřejmě je vše odlišné, když je vám 18 nebo přes 50 let. František je jiný. Také chtěl být hercem, ale nakonec si to rozmyslel. Takže to natáčení pro ně bylo spíš takové rodinné dobrodružství.“

Jak už jste přesvědčila třeba díky filmu Hořící keř, dokážete velmi dobře vyprávět i příběhy ‚za příběhy‘, tedy to, co se odehrává takzvaně v druhém plánu. Baví vád objevovat tyhle linky?

„Mám ráda, když film má vrstvy. Když nevidíte všechno hned a cítíte, že je v něm určitá hloubka, nějaký další osud nebo jeho část, kterou ani neukážeme. Šarlatán je vlastně ‚epický komorní‘ film. Odehrává se během čtyřiceti let, ale zároveň se soustředí jen na několik postav.“

Scénář Šarlatána vás prý zaujal natolik, že se vám o něm zdálo. Bylo pro vás důležité cítit příběh filmu i na počátku vaší kariéry, nebo jste tehdy chtěla točit za každou cenu?

„Za každou cenu, ale vždy jsem to brala velmi osobně, nikdy bych netočila nic, co jsem necítila. Když dělám film, je mojí součástí. Byla bych nešťastná, kdybych dělala něco, co necítím.“

Vždy si pochvalujete české štáby, ač máte zkušenost s velkými americkými produkcemi. Čím jsou pro vás česká témata a týmy tak lákavé?

„Česko, to je skutečně takový střed Evropy, a ta je středem světa. České pády i úspěchy rezonují ve světě, když je odvyprávíte správným způsobem. Ze země, která má 10 milionů obyvatel, mohou přijít historky a zkušenosti blízké a zajímavé pro všechny. To je také součást mého úsilí. A čeští filmaři? Jsou skvělí a profesionální. Když jsme například na Šarlatánovi potřebovali speciální masky pro Ivana Trojana, to byla jedna z nejlepších zkušeností, jaké jsem s maskéry měla. Ani v Hollywoodu jsem tak dobré nepotkala.

Jak se v průběhu let změnil filmařský styl vyprávění a vkus diváků?

„Měli jsme zajímavější diváky i tvůrce v 50. až 70. letech minulého století. Věděli proč, co a jak točí. Zároveň jim pořád záleželo na tom, aby zasáhli publikum. Pak přišly seriály, které začaly mluvit o věcech, o kterých kino ne. Také noví herci, nejen stejné přeplacené hvězdy. V tu chvíli jsem o seriálech začala přemýšlet. Dnes už jsou i ty trochu obětí vlastního úspěchu.“

Jedním z velkých seriálů, na kterých jste se podílela, je Dům z karet (House of Cards, 2013 až 2018). Co říkáte na hnutí #MeToo a zákaz pro herce Kevina Spaceyho?

„Jakmile tohle hnutí začalo, do světa vyteklo strašně moc špíny. Ukázalo se, že to, co se dělo léta letoucí, už je neakceptovatelné. V případě producenta Harveyho Weinsteina to všichni věděli. Jím zneužívané herečky vše svěřily svým partnerům, mezi nimi byli Quentin Tarantino a Brad Pitt, a jejich reakce byla: Harvey, to nedělej, to je moje přítelkyně. Ale neudělali nic víc. I Kevin zneužíval svoje postavení a pronásledoval mladé kluky. Už nešlo, aby pokračoval. A tak se vyhodil natočený materiál, přepsal scénář a natočili to znovu. Bohužel to nedopadlo. Ale cítím smutek, jak jsem pozorovala pád tak talentovaného a sebejistého člověka. Je to složité a je snadné překročit hranici, kdy ze spravedlnosti se stane hon na obětního kozla. Kevin jako osobnost byl ale pro mě inspirací, když jsem mluvila s Ivanem Trojanem o Mikoláškovi.

Fotogalerie
99 fotografií