Jaké to je, režírovat bráchu?
„Je to jiné. Ta rodinná vazba se tam nedá odestát. Jak jsme se prali v dětství jako malí kluci, tak jsme se občas ,rvali‘ i na place.“
Proč?
„Může za to možná i můj trochu anarchistický způsob práce, kdy do natáčení úmyslně vnáším lehký chaos, hodně sázím na to, co se nazkouší přímo na place. Brácha je rád dokonale připravený už předem a nerad něco mění. Drobný rozpor jsme měli také s jeho příčeskem zvaným eman.“
Co se mu na něm nelíbilo?
„On se k němu choval uctivě. Možná až moc. Jak jsme točili scény napřeskáčku, tak jsme řešili, že mu vlasy budeme polévat malířskou barvou. Točili jsme obrazy, kde už měl mít vlasy polité, a přitom nás ještě čekalo natáčení scén, v nichž měl vlasy bez poskvrny. Ivan se bál, že toho pracně vyrobeného emana poničíme.“
Jak to dopadlo?
„Neustále se bránil, až jsem se naštval: Vzal jsem štětku a plácnul jsem mu s ní barvu rovnou na hlavu. Rozčiloval se, že to nepůjde dolů. Tak jsem ho uklidňoval, že mu ještě budeme lít barvu na hlavu v další scéně a to taky nebude jeho poslední natáčecí den.“
Přinesl brácha do té role něco ze sebe?
„Ještě před natáčením jsme si sedli nad scénářem, kam dopsal svoje poznámky. Trochu jsme sáhli do dialogů, někde jsme škrtali, někde je upravili, aby se mu to lépe říkalo. Líbí se mi, jak si postavu Bouráka vystavěl.“
Jak byste jeho postavu popsal?
„Je to chlap na zabití. Pařez. Exot. Zastydlý puberťák, který za vznik zeměkoule považuje den, kdy Elvis Presley nahrál mámě svou první písničku. Má vášeň v srdci, jde si svou cestou, i když při tom občas ,hamtá‘ v záhonu kytek, co si vysázela jeho žena. Myslím, že je lepší být zapálený a někam mířit, než skončit jako onuce ve stádu lidských ovcí. Je prostě svůj.“
A doplácí na to jeho rodina...
„Jeho žena Markéta měla jako většina žen tu smůlu, že poté, co spolu prožili pěkně divoké mládí, se jim narodila dcera Kamila. Ona se musela stát matkou a on si jel dál to své. Opravuje stará auta a tančí rokenrol.“
Ivan se musel pro roli učit tancovat?
„Ano, normálně netancuje, takže pro něj to znamenalo hodiny tvrdého tréninku.
Naučili se několik tanců, z nichž jste si vybral?
„Ne, musel jsem se podřídit tomu, co měli nazkoušené, protože nic jiného neuměli. Tak jsem se podíval, jak to tančí, a potom jsme s kameramanem vymysleli, jak to nasnímat.“
Kromě bratra jste obsadil i sebe do role přeludu v podobě Elvise. Věděl jste hned, že se na krále rokenrolu hodíte?
„Měl jsem na tu roli vytipovaného herce, ale během podzimního natáčení se nám sesypal natáčecí harmonogram. Měli jsme roztočených spoustu obrazů a kvůli počasí jsme nebyli schopni je dokončit. Do Elvise mě uvrtala moje žena Bára. Koneckonců na rozdíl od herců jsem byl k dispozici a také zkoušku kostýmu před natáčením jsem absolvoval já. A tak jsem si ho zahrál.“
Zjevíte se jako Elvis svému bratrovi v garáži. Byl jste coby režisér se svým hereckým výkonem spokojený?
„Jo, ale brácha se mě pořád snažil režírovat. Říkal jsem mu, aby mi do toho nemluvil. Říkal třeba: Nedělej ten krok doleva.“
Prvním krokem k filmu je scénář. Naskočili vám při jeho čtení hned všechny hlavní role i tady?
„Jiří Macháček, Ivan Trojan, Kristýna Boková, to byla první jména, která mi hned naskočila. Kristýna je ale k bráchovi poměrně mladá, bylo pro ni náročné hrát matku dospívající dcery.“
Proč?
„Protože nemá mateřskou zkušenost s adolescentem. Dcera Kamila měla být původně šestadvacetiletá, ale udělali jsme ji mladší, aby byla Kristýna jako matka uvěřitelná.“
Hraje ji v době natáčení osmnáctiletá Veronika Marková. Hledal jste ji dlouho?
„Dlouho jsem se rozhodoval mezi dvěma herečkami. Jakmile jsem však viděl Veroniku, měl jsem jasno. Typově se hodila nejvíce.“
Ve filmu jsou i drsné scény, z několika herců se stanou mrtvoly...
„Tyhle prvky černého humoru mám rád a k rokenrolu mi sedí, když jsou lidi od rány. Postavy se pohybují v prostředí na hranici zákona. Ve filmu jsou prvky gangsterky.“
Bourák měl být původně sociální drama, které se předělalo na černou komedii. Proč?
„Myslím, že autorka námětu Evita Naušová ho zamýšlela jako hodinový televizní formát ze šluknovského výběžku. Protože to byla žákyně scenáristy Petra Jarchovského, dala mu text přečíst. Petrovi se k tomu vybavily jeho příběhy, které měl v šuplíku, když chtěl udělat rokenrolový hudební film. S Evitou se domluvil, že by děj rozepsal do celovečerního tvaru a posunul do komediálního žánru.“
Proč jste si vymyslel hlavní město Šlukdorf?
„Film se měl odehrávat ve Varnsdorfu v devadesátých letech, kdy to bylo pro tuto lokalitu dost divoké období. Protože jsem nechtěl tento severočeský výběžek karikovat jako zapadákov, vymyslel jsem si fiktivní město.“
Letošní rok filmařům moc nepřeje. Zasáhla koronakrize i film Bourák?
„Měli jsme už naštěstí natočeno a dodělávali jsme jen postprodukci, ale tohle je typ filmu, kde jsme kalkulovali s nějakou návštěvností, a tudíž jsme do toho investovali i svoje peníze. Jdeme s ním na trh v době, kdy chodí do kin asi 10 procent diváků oproti normálnímu stavu.
Proč jste tedy jako ostatní filmaři neposunul premiéru dál, až budou kina rozjetá?
„A budou rozjetá? Kdybych tohle z nějaké věštecké koule věděl, tak film posunu. Jít teď do kin s filmem za 40 milionů, což je víc, než jsem předpokládal, je sebevražedné. Ale úplně stejně sebevražedný může být pro film i podzim, kam se do už přeplněného prostoru odsunuly jarní premiéry, takže snímky si budou navzájem krást diváky. Tak jako tak na filmu budeme v kinech krutě krvácet.“
Podle čeho jste se tedy rozhodl?
„Podíval jsem se na to pohledem Bouráka. Říkal jsem si, jestli by film do kin za těchto okolností poslal on, a musel jsem si přiznat, že ano, že lepší je po hlavě prosekat cestu návratu do normálu než se zařadit do stáda těch přešlapujících. Věřím, že diváci to ocení, kinaři nám film trhají z rukou. Takhle máme možnost být měsíc v kamenných kinech a pak film pustit do letních kin a autokin.“
Budete jezdit na projekce?
„Baví mě jezdit na předpremiérové projekce a bavit se s diváky. Teď bych je nabádal, abychom se už nebáli. Jinak se z té rouškové deprese nedostaneme.
Bourák je hlavně o tom, jak je pro každého nejdůležitější rodina. Máte to tak taky?
„V mládí jsem byl vždy takový rebel. Odešel jsem v osmnácti z domova, abych si dělal, co chci, ale s rodinou mám velmi pěkný vztah, i když máma s tátou prožívali těžko, že jsem vypadl z baráku tak brzo. Hodně lidí díky epidemii zjistilo, že je dobré mít rodinu, o kterou se můžete opřít.“
Premiéra filmu Bourák se koná 11. června.
O čem je film Bourák
Příběh se odehrává ve Šlukdorfu, imaginárním městě na severu Čech, kde po revoluci zavřeli všechny fabriky a místo nich se vyrojily nonstop herny, kasina a šlapky. V jednom z nonstopů s automaty pracuje i Kamila, osmnáctka, která už má života ve městě, kde chcípnul pes, plné zuby. A ještě víc ji štve vlastní rodina. Odevzdaná matka a otec, který kšeftuje s vraky aut a říká si BOURÁK. Zastydlý puberťák s otřískaným růžovým cadillacem, který chodí trsat rokenrol s holkou, co vypadá jako ze starého amerického katalogu na podprdy. A navíc jí za matkou pálí šéf, gangster místního formátu, kterému evidentně přeskočilo.
Ve snímku Bourák hrají významnou roli mafiáni, kterých se zhostili známí výtvarní umělci. Do role krajského bosse Ondřej Trojan dlouho přemlouval akademického sochaře Jaroslava Rónu. Ten se zdráhal, že neumí hrát, ale když se dozvěděl, že jednu z rolí lotra vzal i výtvarník Aleš Najbrt, na spolupráci kývnul. Režisér mu dal jenom pokyn: „Buď krutopřísný.“ Jaroslav Róna pak rozehraje kulečníkovou partii, na kterou divák jen tak nezapomene.
Rockabilly
„Klasický rokenrol není moje parketa, ale rockabilly má v sobě spoustu různých stylů. Ta hudba je přímočará a to se mi líbí,“ říká Ondřej Trojan o muzice, která ve filmu Bourák hraje velkou roli. Rockabilly je v doslovném překladu něco jako venkovské houpání. Je složeno ze slov rock a hillbilly, což je označení pro obyvatele žijícího na odlehlém místě. Popularita stylu začala v 60. letech upadat, začátkem 80. let však došlo k jeho renesanci, která přetrvává dodnes.