14°C
„Právě ten jeho vstup na svět, protože on se narodil v termínu, ale měl 1790 gramů, takže byl skutečně maličkej, to je vždycky problém. Takže porod sice proběhl bez komplikací, ale po porodu došlo ke krvácení do mozku, takže mi ho vzali a dali ho do inkubátoru,“ řekla Táňa v pořadu 13. komnata České televize.
Myslela jsem si, že bude v pořádku
„Neměla jsme žádnou zkušenost, oni mi říkali, že to dítě bude postižený, protože ten vstup na svět byl takhle dramatickej, tak nemůžete čekat, že se bude vyvíjet úplně normálně. Neměla jsem jiné dítě, takže jsem si myslela, že bude v pořádku,“ pokračovala Táňa. Tehdy si ještě přesně neuvědomovala, co se děje.
„Mně to přišlo, že je to vlastně dobrý, že je všechno v pořádku, že to nebude žádný problém. Až v těch šesti, sedmi měsících mě upozorňovali, že to není v pořádku,“ vzpomínala kdysi Táňa. Postupně, ja Kryštof dorůstal, si uvědomovala, že je jiný a bude potřebovat speciální péči a dozor celý život.
Drsné epileptické záchvaty
„Kryštof je rozpolcenej v tom vnímaní. Na jednu stranu má zájem, na druhou to bere jako konkurenci, co mu bere maminku,“ vyprávěla o svém synovi se zájmem Táňa. „Už je velké štěstí, že nemá epileptické záchvaty. Tehdy nevěděl člověk dny ani hodiny. Kdy to s ním šlehne a bude potlučenej,“ vzpomínala herečka.
Už tehdy si uvědomovala, že jeho největší vášní je hudba. Nejraději měl vždy na uších walkmana, což je dnes přehrávač hudby, který patří jen do minulosti. „On je naprosto šťastnej v tom světě hudby. Umí se zařadit, ví, kam patří. Člověk je smrtelnej,“ uzavřela tehdy Táňa s tím, že věděla, že je její povinností připravit svého postiženého syna na to, že tu s ním nebude moci být celý život.
Věděla, že péče o postižené dítě není jen tak. Dokonce od něj, když byl ještě docela malý utekla. "Měla jsem jednu velkou krizi, a to když jsem si přečetla nějakou knihu o autismu. To jsem tenkrát nemohla vydýchat, protože jsem najednou měla pocit, že je Kryštof autista, ačkoli není. A to jsem tenkrát utekla z domova. Tenkrát jsem měla pocit, že to dítě nemůžu přijmout, že nemůžu přijmout ten osud, že to nesnesu. A tenkrát mě Petr Skoumal, jeho otec, hodně podržel. Řekl mi, ‚podívej se na něj, jakej je maličkej a krásnej, co blázníš. Podívej se, jakej je bezmocnej‘, řekl mi tenkrát a byl tady s ním to odpoledne a já jsem se tedy vrátila a už jsem ho nikdy neopustila," přiznala otevřeně Fischerová. Na druhou stranu pak také to, že nakonec to byl také postižený syn, který měl vliv na její rozchod se Skoumalem.
„Určitě to nikdy žádnému vztahu nepřidá. Je to problém a je to další problém k dalším problémům." Když se měla Táňa zamyslet nad tím, co ji drží nad vodou, její odpověď zněla: „Já vlastně už ani nevím, ale asi přátelé.“
Sama si však byla moc dobře vědomá toho, že jí Kryštof jako člověka posílil. „Myslím si, že kdybych ho neměla, byla bych jiný člověk. Byla bych horší,“ vysvětlila. Kryštof byl díky jejímu odhodlání většinou pět měsíců u Táni doma a zbytek času v ústavu. Nerad se tam vracel, ale jinak to nešlo.
„Moje svědomí je čisté, vyrovnala jsem se s věcmi, srovnala jsem se s tím. Nikdo nemá právo mít názor na jiného, jeho bolest nesdílí,“ uzavřela Táňa. Nebýt ústavu, kde Kryštof z velké části žil, jeho život bez Táni by byl těžší a komplikovanější.
