Už Vám to došlo? S takovými událostmi je někdy těžké se srovnat…

Došlo. A není to nic hezkého. Těch třiatřicet let po Karlově boku bylo nejkrásnějším úsekem mého života, vážně. Už jsem někde řekl, že jsem vlastně nežil svůj život, ale ten jeho, nicméně toho v nejmenším nelituju. Nikdo mě k tomu nenutil, byla to moje svobodná volba. Jeho smrt vstřebávám strašně těžko, protože vedle mých rodičů to byl člověk, který mě nejvíc ovlivnil, nejvíc mě toho naučil. Dodnes z těch zkušeností čerpám, když spolupracuji s dalšími umělci, jako je například Martin Chodúr, Hanka Zagorová, Štefan Margita, operní sopranistka Kateřina Kněžíková nebo textař a muzikálový libretista Michael Prostějovský. V tom smíření se s Karlovým odchodem mi ale hodně pomáhá vědomí, že už se netrápí. Za to jsem rád. Neumím si představit, jaké byly v těch posledních měsících jeho noci, kdy byl třeba sám. Musel už jen čekat na to, co teď přišlo. Za život udělal pro lidi tolik, rozdal tolik radosti, že si protahování toho náročného konce rozhodně nezasloužil. Vždycky na něj budu vzpomínat s láskou, mám ho hluboko pod kůží. Od smrti mého táty v roce 2006 byl právě Karel takový můj druhý otec.

Přesto se před čtyřmi lety vaše profesní cesty rozešly. Můžete říct proč?

Víte, to byl postupný proces. Já už jsem tak nějak od roku 2012 cítil, že nejsem šťastný. Asi jsem byl svým způsobem vyhořelý, ale přesto jsem v práci pro Karla pokračoval dál. V roce 2014 měla moje maminka vážný úraz, poškodila si míchu, totálně ochrnula, a než o devět měsíců později zemřela, bylo to velmi náročné období. Odešla v únoru 2015 a mně se po tom všem naprosto přeskládal žebříček hodnot, došlo mi, že takhle už to dál nejde. Zhruba o dva měsíce později jsem Karlovi poslal svoji výpověď. On z toho byl tehdy dost překvapený, od Karla Gotta se přece dobrovolně neodchází, ale ze mě upřímně spadl obrovský balvan. Prostě jsme si za ty dlouhé roky dali všechno, co jsme si měli dát, a došlo mi, že je čas se pohnout z místa. Na tom »rozchodu« ale neseme svůj podíl viny oba, padla mezi námi slova, která nikdy neměla zaznít a která navždy zůstanou jen mezi námi dvěma. To ale nic nemění na tom, že jsem měl Karla nesmírně rád a velmi jsem si ho vážil.

Byli jste v těch posledních letech v kontaktu?

Karel mi párkrát zavolal z nemocnice, když tam byl na prvních chemoterapiích. On se totiž vždycky ohromně zajímal o dění na hudební scéně, tou dobou ale už samozřejmě nestíhal všechny novinky tolik sledovat. A tak vždycky po telefonu říkal, že vůbec nemá přehled, co nového vyšlo, co kdo vydal… Proto jsem asi třikrát nakoupil všechna možná CD a DVD a ta jsem mu poslal, aby zůstal v obraze. Tváří v tvář jsme se potkali v roce 2016 na koncertě v Bratislavě, kde mimo jiné vystupoval Martin Cho­dúr. Karel během zkoušek seděl v hledišti v první řadě, já asi pět řad za ním. Kamarádi mi říkali, ať za ním jdu, že bude určitě rád, že mě vidí. Jistě ale chápete, že byly naše vztahy tou dobou trochu napjaté, takže jsem to nedokázal. Naše setkání ale zařídil osud, protože jsem si po představení v zákulisí naléval kávu, aniž bych tušil, že Karel má za rohem šatnu. Vyšel z ní, uviděli jsme se a já byl tak rozhozený, že jsem nezvládl udělat ani krok. On ke mně přišel, chytil mě za ramena a říká: „Honzo! Já tě tak rád vidím!“ To už jsem se vzpamatoval a odpověděl jsem, že já jeho taky. A že jsem ho viděl na zkoušce a byl skvělý. To ho potěšilo, protože věděl, že já mu nikdy planě nelichotím. Pak už na něj zavolali, že má jít, ale ještě stihl dodat, že se musíme potkat.

A potkali?

Až loni 28. října, kdy zpíval na Staroměstském náměstí na koncertě Českého rozhlasu 100 největších hitů republiky. Bylo to moc hezké setkání, dost dojemné, a já si tehdy říkal, že jestli to má být naposledy, co se vidíme, že to stálo za to. Bohužel to nakonec opravdu naposledy bylo… Já už zhruba od listopadu loňského roku tušil, že je s Karlem něco špatně. A když u vás v novinách před pár týdny vyšla informace o jeho leukemii, tak jsem mu hned napsal zprávu. Do pár minut mi odpověděla Ivana, že Karel moc děkuje a že se mám někdy stavit na čaj, že mě rádi uvidí. Dva dny nato mi volal sám Karel, snažil se vtipkovat, ale mluvil strašně slabým hlasem, bylo poznat, že mu není nejlíp. Já byl ale moc šťastný, že ho slyším. Chtěl po mně nějaké fotky do knihy, kterou psal, tak jsem řekl, že mu je po někom pošlu. On ale chtěl, abych je přinesl sám, že mě chce vidět. To byl, myslím, pátek. Pak jsem ale dostal antibiotika, a když mi konečně bylo líp, napsala mi Ivana, že je jí to moc líto, ale tentokrát má antibiotika Karel. To bylo pondělí 30. září… V tu chvíli mi bylo jasné, že je zle, a tak jsem aspoň Karlovi napsal dopis. 

Co v něm stálo?

Vypsal jsem mu tam, co všechno pro mě znamenal, kolik mě toho naučil… Celou dobu mi při psaní tekly slzy. Ve středu v šest ráno jsem se tu smutnou zprávu dozvěděl od jednoho kamaráda, ale pořád jsem tomu nevěřil, pořád jsem doufal v zázrak. Ve čtvrt na jedenáct ale vyšla oficiální zpráva a došlo mi, že je to fakt. To už jsem ale nebrečel, vlastně až doteď ne. Všechno jsem asi vyplakal při psaní toho dopisu, jen se obávám, že už mu ho Ivana nestihla přečíst. Tak snad si ho ještě někde tam nahoře přečte… Ale nechme toho, nechci, aby to bylo slzavé údolí, to Karel nikdy neměl rád.

Máte pravdu, pojďme k něčemu veselejšímu. Je mi jasné, že Vás poslední dny nutí vzpomínat – jaký je »nej« zážitek s Karlem, který se Vám vybavuje?

Těch příhod je nepřeberná řada. Já jsem strašně rád, že jsem měl možnost ho vidět v newyorské Carnegie Hall a v Čajkovského síni v Moskvě, což jsou místa na opačných koncích zeměkoule, a já byl pokaždé svědkem jeho obrovského úspěchu, všude byli lidi nadšení, že ho mohli vidět. Ale mám s ním samozřejmě i spoustu mnohem obyčejnějších, a přesto skvělých zážitků.

Například?

Třeba to, že si určitě spousta lidí myslí, že se Karel Gott stravoval jen v nejluxusnějších restauracích. To ale vůbec není pravda. Pokaždé, když jel vystupovat na Slovensko, byl schopný zastavit řidiče u jakékoliv bezejmenné koliby klidně třetí nebo čtvrté cenové kategorie a zavelel, že tam si dáme halušky s brynzou a se slaninkou! To si představte, jak reagovali místní štamgasti, když ho viděli. Těm spadla čelist a někteří už si asi říkali, že měli zřejmě těch panáků od rána moc a měli by přestat. (směje se) Nechtěli tomu věřit, stejně tak personál. V Praze se to tolik nestávalo, tady jsou lidi přece jen zvyklí. Ale na vesnicích, v menších městech, tam to byl pokaždé zážitek. Nebo když někde na východním Slovensku zastavil u stánku se zmrzlinou, prodavačka z toho měla málem mrtvičný stav. (směje se) I příhody s policisty máme…

Povídejte!

Karlův bývalý řidič, Olda Havránek, ten za to uměl vzít, jezdil jako ďábel. Jednou nás zastavila hlídka, Olda vylezl a říká: „Nezlobte se, já vezu pana Gotta, strašně spěcháme, tady máte jeho fotky.“ Karla to úplně pohoršilo, vystoupil a začal se omlouvat, že samozřejmě zaplatí pokutu. Oni ale jen mávli rukou, ať jedeme dál, a jen dodali: „A vy nám ho, pane Havránku, nezabijte!“ Nebo když jsme jeli jednou vlakem do Bratislavy, já si potřeboval odskočit a Karel zatím čekal v kupé. Krátce předtím dorazili tři už lehce podnapilí teenageři a ten jeden říká: „Ty p*čo, tam snad sedí Karel Gott!“ A já jim říkám, že ano, že to je on. Ti zůstali úplně v šoku a nakonec se s nimi Karel i vyfotil. Kluci z vteřiny na vteřinu vystřízlivěli, jak byli nadšení. To bylo na Karlovi zajímavé. I když samozřejmě byli lidé, kterým byl ukradený nebo prostě poslouchali jinou muziku, jakmile se s ním, byť krátce, setkali osobně, pokaždé mu propadli. On byl totiž bez výjimky vždycky milý, vstřícný a nikdy neřekl ne. 

To ho ale muselo hrozně vyčerpávat.

No jistě, hrozně ho to vyčerpávalo. Ale jednou mi řekl, že i když je unavený, i když se mu nechce, tak lidi nikdy nesmí mít pocit, že ho obtěžují. Protože na základě toho jednoho setkání si ho budou pamatovat navždycky. A kdyby se choval jako namachrovaný blb, tak tím uškodí jen sám sobě. A ještě měl jedno specifikum – když ho někdo oslovil s tím, že se potkali někdy před dvaceti lety tam a tam, a jestli si to pamatuje, vždycky odpovídal: „No jistě, to víte, že pamatuju!“ Já se ho pak jednou ptal, jak je to možné, že si to přece nemůže opravdu pamatovat. A on mi odpověděl: „To víš, že si to nepamatuju, ale pro ty lidi to byl důležitý okamžik jejich života a já jim to teď přece nezkazím.“ No a pak je tu samozřejmě spousta zábavných historek s fanynkami.

To mě zajímá…

Pamatuju si třeba, jak byl Karel v 80. letech hostem nějakého večerního rozhlasového pořadu a na závěr se ho moderátor ptal, co bude dělat, až dorazí domů. A Karel řekl: „No co, vezmu si tepláky, nazuju si bačkory, pustím si telku… To víte, budu sám.“ Samozřejmě si dělal legraci. Ale hned druhý den dopoledne u něj zazvonila dáma z Košic, s sebou měla tři velké kufry a povídá, že je teda tady, aby nebyl sám. (směje se) To ale nebylo nic výjimečného. Když byl například v devadesátých letech na turné, měl na každém koncertě takovou sérii pomalých písniček, kdy pokaždé vytáhl nějakou ženu z hlediště a s tou si zatančil. No a na závěr povídá: „Dámy, děkuju vám za tanec! Teď budu tady u vás v hotelu Hvězda – mimochodem, je to třetí patro, pokoj číslo 112…“ Byla to samozřejmě jen sranda, jenže ty dámy a dívky to tak nebraly a na těch hotelových recepcích pak měli s těmi zástupy vždycky co dělat. (směje se)

Je až neuvěřitelné, jak zblázněné z něj fanynky byly.

Takových historek mám, že by vydaly na román. Karel měl mimojiné jednu oddanou ruskou fanynku – Allu Pisarenko z Moskvy, která ho zbožňovala dlouhé roky. Několikrát do roka jezdila na jeho koncerty do Česka, po revoluci za ním přijela do Spojených arabských emirátů i do Carnegie Hall v New Yorku. Ale nikdy nebyla vtíravá, vždy se držela zpátky. My okolo, co jsme ji znali, jsme se domnívali, že zřejmě s Karlem musela prožít nějaký románek, protože on se k ní vždycky choval velmi hezky. Jednou za ním takhle přijela na Slovenko, ale netušila, že další den už ho čeká turné v Německu. Na cestu neměla dost peněz, ale na sobě měla různé zlaté šperky, zlaté hodinky… některé dokonce jako dědictví po mamince. A ona to na Slovensku všechno prodala, aby mohla za Karlem do Německa. Neskutečná oddanost. Potom tu byla další, také Ruska, Anna Něznajeva, která byla vážně nemocná, pravidelně docházela na dialýzu a rozhodně nebyla nijak movitá. V roce 2013 měl Karel koncert v Hradci Králové a ona na něj přiletěla a tu dialýzu si tady v Česku zaplatila ze svého, jen aby ho mohla vidět.

To je nejen neskutečné, ale až trochu bizarní…

Já vám povím jednu opravdu bizarní historku. Už někdy v první polovině osmdesátých let jsem se seznámil s Ingrid Kernbachovou, předsedkyní Karlova fanklubu z německého Frankfurtu nad Mohanem. Měl jsem ji rád a troufám si říct, že se z nás v průběhu let stali opravdoví přátelé. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let měl Karel v Berlíně výstavu svých obrazů. Nebyly ale prodejné soukromníkům, pouze v případě, že by o ně projevila zájem nějaká velká společnost, například banka a podobně. Zrovna když byl Karel někde v zahraničí, dozvěděl jsem se, že jeden z obrazů – Pavarotti v Lucerně – se prodal za 19 tisíc marek! To bylo tenkrát strašně moc peněz. A že si ho koupila jedna velká německá pojišťovna. Jaké bylo mé překvapení, když jsem po čase zajel Ingrid navštívit k ní domů a ona mi ukázala svůj trezor, kde ten obraz byl! Nechápal jsem, jak k tomu došlo, tak mi vysvětlila, že použila hlavičkový papír pojišťovny, ve které celý život pracovala, a ten obraz si takhle pokoutně pořídila. Protože jsem ji měl rád, nikdy jsem to Karlovi neřekl, věděl jsem, že by se zlobil.

Takže se to nikdy nedozvěděl?

Právě že ano. Tady teprve začne ta bizarní část. Uplynulo pár let a Karel za mnou přišel s tím, že už ví, kdo ten obraz skutečně koupil. Představte si, že Ingrid mu jednoho dne zavolala, že chce jet s kamarádkou na dovolenou do Austrálie, ale nemá na to peníze, tak jestli by si nemohl ten obraz odkoupit zpátky! (směje se) No, nekoupil si ho. A já přiznal, že celou dobu vím, že ho má Ingrid. Nezlobil se, věděl, že jsme kamarádi.

Chcete celou knihu takového čtení? Koupit můžete na online iKiosek – vaší eshop trafice. Objednáte-li dopoledne, máte zítra doma ve schránce.

VIDEO: Gottův tajemník: Sundával jsem mu i ponožky, čas mu zkrátily mobily!

Video
délka: 43:09
Video patří k placenému obsahu Blesku
Vybrat předplatné

Gottův tajemník: Sundával jsem mu i ponožky, čas mu zkrátily mobily! Petr Macek, Lukáš Červený

Fotogalerie
98 fotografií