*Už si začínáte uvědomovat, že vstupujeme do nové éry českého showbyznysu - bez Karla?

„Velmi správně, je to jiná éra. Tato země vstoupila do nové epochy. Skončila epocha s Gottem a teď začíná epocha po Gottovi. Bylo mnoho prezidentů, bylo mnoho vlád, měnil se společenský systém, ale podle mého jedna obří epocha skončila okamžikem, kdy Karel Gott zemřel.“

*Na vrcholu se udržel víc než šedesát let. Čím to?

„Měl talent, který mu byl dán od Boha, a který uměl dokonale, možná nejlépe z nás všech, využít. Využíval ho ve prospěch všech, a to na něm bylo to nejúžasnější.“

*Spatřujete dneska osobnost, která by se časem mohla velkoleposti a majestátu Karla Gotta přiblížit?

„Česká zem neoplývá nedostatkem talentu, nedostatkem kvalitních lidí, těch je spousta, ale Karel Gott byl opravdu jenom jeden. A já nevidím v dohledu svého života nikoho, nevidím nikoho, kdo by mohl Karla Gotta nenahradit, to vůbec ne, ale kdo by se mu mohl vůbec přiblížit.“

*Kdy jste se poprvé setkal s Karlem pracovně? Kde jste ho prvně režíroval?

„V TKM neboli Televizním klubu mladých. To byl podvečerní magazín pro mladé, kde vystupovali všichni možní zpěváci včetně Karla. Gott měl do té doby svého dvorního režiséra, geniálního Slováka Jána Roháče, který se bohužel nedožil ani padesátky. Je to smutné, ale zároveň se mi tím otevřela velká příležitost, abych se mohl k tomuto géniovi českého kumštu přiblížit, a abych dostal velkou šanci s ním mnohokrát a mnohokrát spolupracovat.“

*Karel Gott byl prý ke svým spolupracovníkům velmi loajální. Všichni hovoří o jeho laskavosti, pokoře a vstřícnosti. Byl takový opravdu?

„Byl. Vždy velmi profesionální, loajální, vybavený, připravený, chápající, byl velmi poslušný. Znám zpěvačky, které když uviděly, že dávám kameru trošičku níž, aby se objevil ten svět showbyznysu, světel a tak dále, tak začaly: ‚Jirko, prosím tě, zase tam bude ten podhled, mně to nebude slušet.‛ Já jsem říkal: ‚Neboj se, to bude všechno v pořádku.‛ A právě to by Karel Gott nikdy neudělal. Respektoval, že na druhé straně sedí režisér, a že ten má nějakou představu a názor. Vždycky velmi dbal na to, co bude zpívat. Před každým pořadem, před každým televizním vystoupením jsme se – a velmi často, ne jednou – sešli. Dohodli jsme se, co bude zpívat, co si vezme na sebe, v jaké souvislosti to bude. Všechno chtěl vědět, chtěl být informován, protože byl velmi přemýšlivý a chtěl být připravený. Což ale nebránilo tomu, když mu potom moje pomocná režisérka zavolala: ‚Karle, tak zítra ve tři‛, aby nezazmatkoval: ‚No jo, ale já nic nevím. Já nevím, co budu zpívat. Já nevím, co si vezmu na sebe.‛ A když