Studovala jste obchodní akademii a měla se stát účetní. To je dost odlišný svět od toho, v jakém jste se nakonec ocitla. Jak došlo k tomu přerodu?

Já měla odmalička spoustu koníčků, byla jsem hodně živé dítě, které pořád spíš někde poletovalo, než aby si četlo v knížkách. S herectvím jsem přišla do kontaktu právě na té obchodce. Měla jsem tam dva učitele, Františka Procházku a Vaška Syrového, úžasní renesanční lidé, kteří vedli autorské ochotnické divadlo. Hledali nové členy, tak jsem se s kamarádkou přihlásila, ačkoliv jsem do té doby neměla s divadlem žádnou zkušenost a nejspíš mě ani nenapadlo, že bych se mu někdy mohla věnovat. To zvednutí ruky bylo ale naprosto zásadním okamžikem, který celý můj další život nasměroval jinam.

Po dokončení brněnské JAMU jste na Moravě zůstala dlouhých sedm let...

Já jsem typ, kterému všechno docela dlouho trvá. Každé rozhodnutí sáhodlouze zvažuju, zkoumám ze všech stran… Rozhodně nejsem impulzivní člověk. Navíc se vždycky zamiluju do místa a lidí, se kterými pracuji, a jsem pak holt věrná. Ve Zlíně, kde jsem hrála, jsem byla šťastná, a přestože jsem sem tam dostala nějakou nabídku z Prahy, tak jsem odmítala. Nakonec jsem odešla až ve třiceti, docela pozdě, ale až tehdy jsem prostě cítila, že dozrál čas na změnu. Myslím, že to tak mělo být. Ale i tak mi to rozhodování trvalo skoro dva měsíce a dost jsem se u něj natrápila. Jsem fakt příšerně nerozhodná.

Ve třiceti už člověk takové zásadní životní změny snáší hůř než ve dvaceti…

Já se necítila na třicet, vlastně se pořád cítím jako takové tele, co má stále dost co poznávat. Ale samozřejmě že jsem byla nervózní z toho, že mám zase začínat. Člověk v tom věku má pocit, že by už měl být usazený, mít vztah, plánovat rodinu, mít stálou práci… A já místo toho odjela na druhý konec republiky, kde jsem skoro nikoho neznala, nevěděla jsem, jestli se uživím, neměla jsem žádnou jistotu. Byl to rok poměrně velké samoty, ale zas tolik mi to nevadilo. Umím být sama se sebou a nevadí mi to. Brala jsem to jako velkou výzvu a dobrodružství, a vlastně jsem se těšila, co mi život přinese nového. Práce naštěstí bylo hned dost, takže moje největší obavy, že nebudu mít ani na jídlo, se nenaplnily. Hostovala jsem v několika pražských divadlech a po roce jsem získala stálé angažmá ve Švandově divadle, což mě uklidnilo.

V angažmá se ale prý moc vydělat nedá.

Nedá, to je fakt. Ale když jste sama, nemáte ani pořádné bydlení, za které byste musela platit vysoký nájem, tak to jde. Já několik měsíců dokonce bydlela ve zkušebně Dejvického divadla, což byla taková místnůstka ve sklepě, to byl velký punk. (směje se)pak mi pomohl jeden vzdálený příbuzný, který mě nechal u sebe nějaký čas bydlet. O podnájem a náklady jsme se podělili. Jednou začas se navíc kromě divadla naskytlo i nějaké natáčení, a to mi zas na chvíli zalepilo všechny ty kontokorenty. (směje se)

Takže jste zažila časy, kdy bylo hluboko do kapsy. Jste díky tomu spořivá i dnes, kdy už nemusíte?

No… Už jsem si zvykla, že teď si ty boty nebo kabelku pořídit můžu, když chci. Jednou za čas umím pěkně utrácet. Ale zas kdo ví, možná ve srovnání s někým, kdo nikdy neměl nedostatek, spořivá jsem, těžko soudit. Neutrácím bezhlavě, mám ráda hezké věci za rozumnou cenu.

Zmínila jste, že vám finančně pomáhalo natáčení. Chtěla jste do filmu, nebo to tedy byla jen nutnost?

Jasně že chtěla. A s jídlem roste chuť. Na škole jsem si říkala, že kdyby se mi podařilo natočit aspoň jeden film, jedna malá rolička, že by to bylo super… Ta přišla a já si zas říkala: No, tak ještě jedna, trochu větší! (směje se) Ale v nějakou velkou filmovou a televizní kariéru jsem nedoufala, měla jsem dojem, že nejsem pro kameru dobrý typ, že mě nemá nijak zvlášť ráda.

Vy? Vždyť patříte mezi naše nejkrásnější herečky.

Tak to tedy opravdu nevím… Ale v hlavě jsem to tehdy měla nastavené takhle, holt něco posloucháte od profesorů na JAMU a ono vám to utkví…

Co vám říkali?

Různě. Třeba že trochu šilhám nebo že jsem tlustá. Ale je fakt, že já tehdy byla oplácaná, to nelhali. Chtěli nás jen vyburcovat k tomu, abychom byli použitelný nástroj herectví, a mladém věku si každou negativní poznámku moc bereme. No a taky jsem byla taková zrychlená a roztěkaná, takže když jsem jednou dělala zkoušku na kameru, která byla na stativu, tak jsem se do toho opřela, že jsem v zápalu scénky utekla z jejího zorného pole. Musela jsem pochopit, že sebou nesmím pořád tak šít. Že se musím uklidnit.

Nakonec jste se před kameru dostala, jedna z vašich prvních rolí byla ve filmu Jiřího Menzela Obsluhoval jsem anglického krále. Byla ale dost odvážná, musela jste se svléknout. Měla jste s tím problém?

Obrovský. Když mi zavolali, že si pan Menzel vybírá mezi posledními třemi herečkami, tak mi úplně zatrnulo. Nebyla jsem si jistá, jestli mám kuráž do toho jít. Měla jsem s tou nahotou opravdu velký problém, řešila jsem to s rodinou, s kolegy… Všichni mě podpořili. Měla jsem ale strach, že když se hned v první roli svléknu, tak se okamžitě dostanu do škatulky těch, co se svléknou vždycky… Na což jsem samozřejmě narazila hned u dalšího projektu, kde mi vmetli, že u Menzela jsem se ochotně svlíkala, a teď najednou dělám fóry! Ale je to taky hodně o přístupu a ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále se ke mně chovali skvěle. Jiří Menzel je úžasný profesionál a skvělý člověk. Když jsem ty choulostivé scény probrala s ním, řekli jsme si co a jak, bylo rozhodnuto.

A nestala se z vás herečka, co se svléká v každém filmu…

No… Teď už se zas svlékám nějak často, však uvidíte v těch nejbližších filmech, co se chystají do kin. (směje se) Vzpomínám si, jak mi tehdy říkal kamarád Honza Leflík, můj kolega ze zlínského divadla, ať jsem ráda, že mi za to ještě zaplatí. Že ve čtyřiceti budu platit já, aby se na mě vůbec někdo koukal. Čtyřicet mi ale bude za chvíli a zatím pořád platí mně, takže dobrý.

Kromě filmů jste hrála i v řadě seriálů. Jsou herci, co na ně koukají trochu s opovržením, vy jste s nimi nikdy neměla problém? Nebo hrály roli zase ty finanční důvody?

Já na ně jednu dobu taky koukala s lehkým pohrdáním. Ale když jsem pak přišla do Prahy, byla jsem za nabídku z Ulice vděčná, protože je to dobrý zdroj obživy v rámci mé profese. Nejsem takový pankáč, abych nepotřebovala mít krytá záda, nechtěla jsem za pár týdnů klepat rodičům na dveře, že se neumím uživit. A musím říct, že to byla skvělá škola. Jak jsem se ve Zlíně vyhrála na divadle, tak díky Ulici jsem se vyhrála před kamerou. Zjistila jsem a naučila se spoustu věcí. V Ulici jsem byla jen rok, nechtěla jsem se na dlouho zaškatulkovat v jedné roli. Cítila jsem přesto velkou pokoru a beru to tak, že si člověk může vybírat, až když má nějaké zkušenosti. Nemusí to být pravidlem, já to tak ale mám.

V té fázi už dnes jste?

Od té doby, co jsem na mateřské, tak ano. Zatím nezkouším v divadle, jsem doma s dětmi a vybírám si jen tu práci, která mě zajímá.

Té je stále dost, do kin půjdou zanedlouho hned tři filmy s vámi…

Ty první dva – Příliš osobní známost a Přes prsty – byly náročné, protože se točily krátce po sobě. Ale oba jsem chtěla dělat. Do romantické komedie Petra Kolečka Přes prsty jsem chtěla jít moc, o tom jsem vůbec nepřemýšlela. Příliš osobní známost jsem zvažovala právě kvůli tomu časovému vytížení, protože jsem původně měla v plánu být doma s dětmi a za nějaký čas zkoušet vdivadle… Ale ta role je tak odlišná od toho, co jsem doposud dělala, poměrně dramatická, navíc mě lákalo pracovat s Martou Ferencovou, že mi to nedalo. Líbil se mi scénář a doma jsme se shodli, že i finančně to bude fajn, protože pak si budu moct v klidu dát dlouhou pauzu. Ale uznávám, že to bylo vysilující období.

Nedivím se, kvůli filmu Přes prsty, kde hrajete volejbalistku, jste navíc musela dost času věnovat i přípravě, ne?

To ano, celé loňské léto jsem mlátila do balonu všude a pořád. Můj muž už mi schovával míč, když jsem o dovolené rušila rakouské sousedy… (směje se) Ale mě to bavilo, byla jsem ráda, že dělám něco pro svou kondici. Po těch dvou natáčeních jsem si ale opravdu vzala půlrok zaslouženého volna a pak přišla komedie Štěstí je krásná věc. To už jsem byla zregenerovaná a lákalo mě točit zase jiný žánr. Těšila jsem se taky na spolupráci s Tomášem Svobodou, se kterým se dobře známe už z JAMU. Je to poměrně praštěná a nabitá komedie, kde jsme se s Karlem Zimou mohli vyřádit. Tentokrát jsem se nemusela krotit, abych nebyla zrychlená, tady to bylo vítáno.

VIDEO: Herečka Petra Hřebíčková jako nevěsta na útěku? Proč se vyhýbá svatbě?

Video
délka: 01:45

Herečka Petra Hřebíčková jako nevěsta na útěku? Proč se vyhýbá svatbě? Martin Balcar, Jan Jedlička

Fotogalerie
42 fotografií