Tak jste se dočkal. Sice až po čtyřicítce, ale dočkal.

V diváckém povědomí už jsem byl, myslím, dřív, potom, co jsem natočil Kosmo, Ohnivý kuře nebo V.I.P. vraždy. Ale asi to tak mělo být, těžko říct, co za tím je.

Proč myslíte, že po vás filmaři nesáhli už třeba v pětadvaceti?

To je otázka, z jakého úhlu se na to díváte. Jak vypadá vhodný typ pro filmaře? Záleží i na době, co se zrovna točí za seriály a filmy, kdo je v kurzu, a hlavně je to strašně moc o štěstí. Já vlastně točil vždycky, třeba různé televizní inscenace a pohádky, je toho celkem dost. Ale myslím, že každý máme v životě nějaké období, kdy nám je takzvaně přáno. A já jsem vlastně rád, že to přišlo až teď.

Aha. Proč?

Protože spousta mladých lidí, kteří začínají točit seriály brzo, jsou hrozně ovlivněni popularitou, a nejsem si úplně jistý, jestli je to pro ně dobře.   Popularita může být slepá... Pro herce je strašně důležité získávat zkušenosti. Jak filmové, tak divadelní. Já jsem sedmnáct let v Divadle Rokoko, a jsem za to moc rád. Divadlo je pro mě základ. Točit film nebo seriál je krásný bonus.

Opravdu vám nebylo líto, že vás filmaři neoslovili už dřív?

Líto mi to bylo, ale s tím nic nenaděláte. Každý herec si projde obdobím, kdy obchází castingové agentury a na konkurz ho přesto nikdo nezve. Snažíte se dělat maximum, ale nejde to. Člověku pak vyvstanou na mysl otázky, proč je zrovna na vlně nějaký kolega a vy ne. Často to navíc nesouvisí s kvalitou práce toho herce. Někdy stačí, že má známý obličej, nebo třeba vyhraje televizní soutěž. To prostě neovlivníte, ať děláte cokoliv. Navíc já absolutně nejsem typ člověka, který by dostával role ze známosti, nebo by někomu telefonoval. A děje se, že herci volají režisérům a danou roli jsou si schopni vydupat. Tohle já nedělám, nemám na to žaludek.

A co peníze? Říká se, že v divadle si člověk zrovna nevyskakuje. Měl jste období, kdy nebylo na složenky?

Víte, každý, kdo dělá divadlo, si uvědomuje, že to není pro peníze, ale z lásky. A já měl kliku. Vedle té lásky jsem mohl jako herec pracovat v rozhlase, moderovat, dabovat, namlouvat televizní a radiové reklamy a spoty, hostovat v jiných divadlech, hrál jsem dvanáct let na Shakespearovských slavnostech, hostoval ve Viole, Divadlu Komedie, Činoherním klubu nebo Arše, natáčet… Je toho dost.

Byl jste z těch herců, kteří si v začátcích říkali, že seriál a reklamu dělat nikdy nebudou?

Samozřejmě že když člověk vyjde ze školy, má pocit, že bude dělat jen nějaké nejopravdovější umění. Ale na jedné straně stojí to, jaké má člověk ideály, na druhé straně reálný život. Ale já jsem ideály neztratil, za tu dobu, co jsem u divadla, jsem měl možnost hrát Karla Čapka, Evžena Oněgina, Saturnina, Francina z Postřižin, zkrátka spoustu velkých rolí, na které rád vzpomínám a které mi daly hodně do pracovního života. Všechno se snažím dělat poctivě a pořádně, a když mám tu kliku, že se k tomu připojí nějaké natáčení, neznamená to, že jsem špatný herec.

Teď jste tedy měl kliku velikou – Specialisté, v nichž budete hrát jednoho z hlavních vyšetřovatelů, jsou štikou mezi seriály. A také dají zapomenout na ty vaše věčné ňoumy.

Nemyslím si, že bych hrál nějaké ňoumy nebo hlupáky. Spíše to byly komediální postavy. Máte ale pravdu, že jsem rád, že přišla příležitost ukázat se i ve vážnější roli.

Za drsňáka budete poprvé?

Já bych toho svého Martina Kováře nechtěl hrát na tvrďáka. Je to normální chlap a já chci taky ukázat jeho lidskou stránku. I když je fakt, že taková postava se utváří docela dlouho – v padesátiminutovém díle čtyřicet minut řešíme případ, a tedy není moc prostoru ukázat, jaký vlastně je. Myslím, že by pomohlo víc ukazovat soukromý život, aby diváci měli v životě té postavy nějaký kontrast a získali si k němu větší vztah. O to se snažím, a o tom také mluvím s producenty a režiséry.

Neřešíte to až moc?

Lidé si většinou představují, že seriál jsou prachy, sláva, paráda. Ale o tom to opravdu není. Je to velké pracovní nasazení, a trochu peklo to ustát. Točíme deset dvanáct hodin denně osmnáct dní v měsíci, musíme dodržovat určitá pravidla, radit se s reálnými policisty, upravovat scénář. Tím neříkám, že by mě to nebavilo. Naopak. Je to výzva, a ty já mám rád.

Do Specialistů jste se dostal přes konkurz. Když v něm uspějete, je to vždycky zárukou role?

V žádném případě. Jistotou je snad podepsaná smlouva. Nedávno jsem vyhrál konkurz na film do kin, ale pak se mi omlouvali, že to bude hrát jiný herec. Za týden volali, že to nakonec dělat budu, že režisér chce mě. Byl jsem šťastný. Jenže za dva týdny mi znovu volali, že mou roli nakonec dostal ještě jiný herec. Později jsem se dozvěděl, že si ji u režiséra doslova vytelefonoval. Vtipné, že? Neberte to jako nějaké moje fňukání, takhle to prostě v naší branži je. A na to musíte mít ostrého manažera, nebo hodně ostré lokty a žaludek. Proto jsem rád, že můžu dělat divadlo i točit, a mám to momentálně tak nabité, že si neumím představit, že bych dělal ještě něco dalšího.

Někdy si kolegy prostě nevyberete, to je tak ale v každé práci.

Jenže když už mám s někým pracovat, tak mně na tom, jaký je to člověk, záleží. A i když je někdo sebelepší herec, tak když vím, že je, jak to říct slušně, jiného ražení, pracovat s ním nechci. Pro mě je důležité dělat s lidmi, které mám rád. Ale ne vždy se to podaří...

Vybírat si už můžete nejen v televizi, ale i v divadle, neboť jste se osamostatnil – po osmnácti letech jste odešel z angažmá v pražském Divadle Rokoko na volnou nohu.

To je pravda. Mezitím mi už nabídla spolupráci čtyři divadla. Já ale děkuji a s pokorou odmítám, protože momentálně je toho natáčení tolik, že nemám čas ani na zkoušení, ani na samotné hraní. I když jsem totiž z divadla odešel, stále tam a ve dvou dalších divadlech hraji, takže jsem na dvaceti, někdy i pětadvaceti představeních měsíčně. Rekordní byl loňský prosinec, kdy jsem odehrál třicet čtyři představení. To se už nedalo, těžce jsem nesl třeba to, že mám málo času na syna. Tak si chci dát od zkoušení nových věcí prázdniny. Zaměřím se jen na natáčení.

Navzdory tomu prý přemýšlíte o tom zkusit štěstí v zahraničí.

Žijeme v české kotlině, kde je, s nadsázkou řečeno, deset herců a deset hereček, z toho tři Slovenky… Často slýchávám, že točí pořád stejní herci… A když opustíme hranice, nikdo nás nezná. Je potřeba s tím rybníčkem něco dělat. Fandím každému, kdo se snaží expandovat ven, a sám jsem si říkal, že bych to mohl taky zkusit. Minimálně to bude úžasná zkušenost.

VIDEO: Krimiseriál Specialisté

Video
délka: 00:26

Krimi seriál Specialisté TV Nova

Fotogalerie
21 fotografií