Vaše současná práce vás nepřipravila jen o některé přátele, ale také asi o umělecké ambice. Vy jste, což se málo ví, začínala jako zpěvačka, a ještě nedávno jste do tohohle řemesla tak trochu »fušovala«…

Ano, to pro mě teď asi skončilo. Neřeším to. A je fakt, že tuhle ambici jsem v sobě měla už dávno hodně potlačenou. Baví mě ale psát texty k písním. Už jich mám dost na celou jednu desku. Měla jsem takový sen, že si tu desku udělám. Takový ten pop-šanson… Ale zatím nevím, co s tím, uvidíme.

Jste dcera faráře, ale začínala jste ve dvaceti coby barová zpěvačka v zahraničí. Co na to doma říkali?

Doma to byl velký problém. Měli asi dost odlišné představy o tom, co vlastně v těch barech dělám, neuměli si představit, že tam opravdu jen zpívám. Ale obrousilo se to. Ona taky tahle moje kariéra neměla dlouhého trvání, vydrželo mi to asi rok. Potřebovala jsem se prostě jen trochu otrkat. Moc příjemné to ale tehdy s rodiči nebylo.

A jinak ano?

Ani jinak vlastně ne. Mně nikdy nebyl noční barový život moc blízký. Byla to dřina. Ne kvůli zpívání, ale kvůli životnímu stylu. Spát jsem chodila ve 4 hodiny ráno, vstávala jsem před polednem. Všechno oblečení smrdělo od cigaretového kouře z barů a diskoték. No prostě nic moc pro mě.

Říkáte, že jste nikdy nebyla barový typ. Takže když jste v osmnácti přesídlila z vesničky na Slovensku do Prahy, neužívala jste si velkoměsta?

V tomhle směru nikdy. Já chtěla zpívat, vzdělávat se, tomu jsem se věnovala. Proto jsem si Prahu vybrala, protože tady jsou možnosti. Vysnila jsem si to už v dětství. Musela jsem každou neděli povinně chodit do kostela, a protože to nebylo zrovna moje hobby, měla jsem tam spoustu času přemýšlet. Tam jsem si »plánovala« svoji budoucnost, svůj život. A spousta věcí se mi pak opravdu splnila.

Vy asi vůbec na tyhle věci věříte, ne? Na osud, intuici, na to, že když si něco hodně přejete, splní se to. Prý i s vaším mužem to tak nějak bylo…

Svého muže jsem poprvé viděla v televizi, když mi bylo asi třináct. A hned jsem tak nějak cítila, že by nám to fungovalo. Jakkoliv – osobně, pracovně… Nevím proč, jak je to možné. Ale prostě jsem věděla, že jsme na stejné vlně. Holky v mém věku milovaly zpěváky nebo herce, zatímco mě zaujal režisér. Vytušila jsem tam obdobnou energii. Pak se mi to všechno potvrdilo. Ano, mám určitě skvělou intuici na lidi.

To zní až mysticky. Je ale asi fakt, že pro vás je váš muž osudový. Jako jedna z mála nejste opředená žádnými románky, nedá se dlouze vypočítávat váš seznam bývalých partnerů…

To opravdu ne, mí partneři by se dali spočítat na prstech jedné ruky a žádné románky jsem nikdy nezažívala. Ani před mým mužem, ani během vztahu. Uvidíme, co bude dál.

Kvůli postavení vašeho muže jste byla často osočována z protekce…

Byla. Mrzelo mě to. Já nikdy žádnou protekci neměla. Za prvé jsem o ni nežádala, a za druhé můj muž není typ, který by své blízké nějak protěžoval. Naopak, je mu to nepříjemné. Všechno, co jsem kdy dělala, jsem si vydobyla sama. Svému muži jsem nikdy předem neřekla, že se třeba chystám na konkurz, protože bych nepřežila tu ostudu, kdyby to nevyšlo. (směje se) Všechno se ode mě vždycky dozvěděl, až když už to byla hotová věc.

Nechtěl vám pomoct ani s návratem po dětech? Přece jen jste byla žena v domácnosti poměrně dlouho.

Byla. A ze začátku to bylo moje rozhodnutí, já si ty děti chtěla užít. Ale je fakt, že když už trochu odrostly, po návratu jsem zatoužila. Jenže on mi úplně naproti nešel. Pak jsem pochopila, že to doma všem docela vyhovovalo, že obstarávám ten rodinný krb. A já nemám zas tak ostré lokty, abych se o něco prala. Prostě jsem si říkala, že jednou snad něco přijde samo a já toho budu ještě mít možnost využít. A ono se to stalo. Asi to tak mělo být.

Patříte k velmi stabilním párům. Vím, že univerzální recept neexistuje, ale co u vás dvou pomáhá k funkčnosti toho vztahu?

Já mám někdy pocit, že zas tak funkční, jak vypadá, není. Ale držíme se, tak bych to nazvala. Myslím, že je fajn, že jsem začala pracovat, to je velká pomoc. Kdybychom oba seděli doma a hlídali na zemi každý drobek, nebylo by to dlouhodobě udržitelné. Už to mezi námi kvůli tomu dost často skřípalo. Teď to snad vypadá, že bychom to ještě nějakou tu chvíli mohli zvládnout.

Takže vám nová práce pomohla zachránit manželství?

Pro mě to byl dar z nebes. Jsme spolu dohromady skoro čtvrt století, je to hrozně dlouho. Není to jednoduché, ale to asi není nikde. Recept na šťastné manželství opravdu neexistuje, důležitá je tolerance, pochopení, o vztah musíte stále pečovat, živit ho… A i konkrétně v našem případě jsme to dost často zanedbávali. Takže já jsem ta poslední, která by mohla rozdávat chytré rady.

To zní dost dramaticky. Nechystáte se v manželství snad k nějakým razantním krokům?

Ne, zatím ne. Ještě to nějakou dobu vydržím. (směje se)

VIDEO: Jana Adamcová: Odmítám doma dělat manželovi striptýz! 

Video
délka: 01:04

Jana Adamcová: Odmítám doma dělat manželovi striptýz! David Turek, Aleš Brunclík

Fotogalerie
32 fotografií