Jitko, kdy a za jakých okolností jste s Karlem začala vystupovat?

„V roce 1973 jsem na chodbě umělecké agentury Pragokoncert potkala trojici Karel Gott, Láďa Štaidl a Jirka Štaidl, kteří mě hned obklopili a řekli mi, že hledají dvě zpěvačky, sólistky, které by ale zároveň během Karlova vystoupení zpívaly vokály. A že bychom se na to k sobě báječně hodily s Janou Kocianovou. Domluvili jsme se tedy na zkoušce, která proběhla o pár dní později, zkusili si to a zjistili, že nám s Janou hlasy nádherně ladí dohromady. Takže jsme nazkoušeli německý i český program a odjeli na první turné do západního Německa. Vyvstala přirozeně otázka, co budeme s Janou sólově zpívat.“

Jak jste vybrali?

„Jana nakonec zpívala Kabaret, a pro mě kluci velmi dobře vybrali jeden šanson, který později nazpívala i Hanka Zagorová. Jirka Štaidl, ostatně stejně jako předtím ředitel Rokoka Darek Vostřel, totiž vycítil, že jsem dramatická zpěvačka. Vyzkoušela jsem jako mladá holka všechny styly, od jazzu po pop, i jednoduché hitovky, ale mému altu sedí něco jiného.“

Karel měl sbor i kapelu protkanou sólisty, to mu nevadilo dělit se o slávu?

„Naopak! Karel vždy svoje sólisty skvěle představoval. Byli jsme čtyři – já, Rudolf Rokl na klavír, Václav Týfa na trumpetu a Felix Slováček na saxofon. Každý z nás měl připravené nějaké číslo, abychom zaujali halu, a Karel nás představoval tak, jak už mě nikdy nikdo potom neuvedl. O každém z nás mluvil tak úžasně, vtipně, byl hrdý na svoje lidi.“

A co honoráře, jak ty se pohybovaly?

„Nebyly nijak závratné, v tomhle panoval tvrdý kapitalismus. Polovinu nám stejně sebral Pragokoncert a ten zbytek jsem neměla potřebu šetřit. Až později jsem si začala něco odkládat, maminka mi to po několika letech zabavila a koupila mi nové auto (smích). Nejvíc jsme si z toho mála, co nám zbylo, platili na zájezdech hotely a stravu. Ani kostýmy nám nikdo neplatil. Takže jsme hodně utráceli za hadříky. Já si z honoráře vlastně kupovala jenom šatičky, botičky a kosmetiku (smích). Taky se ale stalo, že Karel onemocněl, vystoupení se zrušilo, a neměli jsme zaplacené nic. Byl to opravdu drsný režim a zdlouhavé cestování.“

Jak jste to snášela?

„My holky jsme jezdily s kapelou autobusem, ve kterém se kouřilo. A tehdy kouřili všichni. Dokážete si představit, jak to v něm vypadalo (smích). Zvládali jsme vzdálenosti stovky kilometrů denně. Bylo to náročné, ale bylo mi třiadvacet, to vnímáte všechno jinak. Šlo mi o to být nejlepší na jevišti.“

Karel si řídil sám?

„Většinou jeli autem s Láďou, také si někdy řídil sám. Rád totiž řídil. I párkrát boural, to měl velké štěstí v neštěstí. Jednou jsme se nabourali ve stejný den, já tady v Čechách a on v Německu, říkali nám pak Duo katastrofa (smích). Otočil auto na střechu. Pak nám vyprávěl, jak si uvědomil, že má plnou nádrž, vzpomněl si na Jamese Bonda a vykopl okýnko, kterým vylezl. Uměl vždycky poutavě a vtipně vyprávět.“

Ještě k vašim kostýmům – ze starých záběrů a fotek je vidět, že to byly opravdu exkluzivní modely...

„Některé byly koupené na Západě a některé jsme si nechaly šít, protože jsme nechtěly riskovat, že když si šaty koupíme v nějakém butiku, pak ve stejných budou sedět dámy v první řadě v publiku. Takže jsme si hodně kupovaly i látky. Pamatuji si, že z toho prvního turné v Německu jsme přejížděli ještě do Polska, a tam mi ukradli kufr. Nejvíc jsem se bála, že tím přijdu o všechny své kostýmy, ale naštěstí zloděje chytili.“

Dbal i Karel na to, co máte na sobě? Nebo to nechal na vás?

„My samy chtěly, aby nám to pořád slušelo. Ale měli jsme třeba koncert v Mnichově, kam měli přijít nějací významní lidé, a Karel za námi přišel s tím, že by to chtělo zase nové šaty. Oponovala jsem, že mám téměř nové, ale Karel zavrtěl hlavou (imituje Karla Gotta): Diana Rossová má ve skříni šaty všech barev. Tak jsem šla na nejdražší třídu v Mnichově a tam si koupila jedny opravdu luxusní. Dodnes je mám schované ve skříni. Stály osm set marek.“

Pořádali jste na štacích večírky?

„My naopak chtěli, aby Karel neponocoval. Byl noční zvíře. Po vystoupeních se vždycky dlouho podepisoval, v Německu pak často ještě dlouho seděl se svým místním managementem. Nebo jsme byli takoví blázni, že jsme si naše vystoupení natáčeli a pak jsme se sešli na pokoji a poslouchali, jestli nám to ladí, kde se staly chyby... Vždycky bylo nahlášené, u koho je večírek, ale poslouchali jsme tam spíš naši práci.“

Nevěřím, že to byla pořád jen práce...

„To samozřejmě ne. Pamatuji slavné vánoční Lucerny a na mejdany po nich. To jsme se vždycky všichni nastěhovali ke Karlovi domů na Bertramku. Vzpomínám si i na režiséra Janka Roháče, který dělal pořady Karel Gott ve Slaném, jak mu klepal popel z cigaret na perské koberce a vysvětloval, že je to pro ně dobré, protože tam díky tomu nebudou moli (smích).“

Pil Karel?

„Když byl v hlubokém soukromí, dokázal se napít. Ale vždycky udržel glanc. Snad jen jednou u Felixe Slováčka pil víno jako vodu. Museli jsme mu zabránit, aby odjel autem (smích).“

Neměl potřebu zapít ani to, když se mu v životě stalo něco špatného?

„Ne, Karel na sobě nikdy nenechal znát slabost. Krátce poté, co jsem k němu nastoupila a měli jsme u něj poradu, co kdo bude zpívat v pořadu Karel Gott ve Slaném, za námi přišel hudební aranžér Jarda Dřevikovský a řekl: Volové, Jirka Štaidl se zabil. Pro Karla to byla obrovská rána.“

Takže Karel si nepřipouští negativní emoce?

„V tomhle je opravdu tvrďák. Byla jsem u toho, když mu zemřela máma a později i táta. Byl koncert, ale žádné odříkání. Měl odpovědnost za vyprodaný sál. Nikdy na sobě nedal znát jakoukoliv slabost. Pamatuju, jak jsme s ním po smrti mámy měli koncert na Kladně, jeli jsme za ním s Edou Pergnerem a dlouho si s ním povídali.“

Viděla jste ho někdy plakat?

„Nikdy. Vlastně jednou. Ale byl to jiný pláč než po smrti blízkých. Byl to pláč dojetí. Byli jsme loni na Štrbském plese. Seděli jsme v kolibě a hráli takovou krásnou, smutnou věc, která ho dojala. Leskly se mu oči.“

Má Karel nějakou slabinu, něco, co vám na něm vadí?

„Musím říci jednu věc. U Karla mívali úspěch i lidé, kteří to s ním nemysleli úplně dobře. Nebo měli vlastní zájmy, které byly větší než zájmy Karla Gotta.“

Tykáte si?

„Tykat jsme si začali až na mých padesátinách. Vykala jsem mu z úcty, a když už potom bylo načase, moc jsme to neuměli, střídavě jsme si tykali a vykali, až jsme si na to zvykli (smích). Měli jsme to tak nastavené. Mimochodem, byl vždy velice pozorný. Dával nám jako holkám dárky, třeba o Vánocích.“

Když se ohlédnete zpět, jak byste etapu svého života, o které jsme mluvili, zhodnotila?

„Řekla bych, že éra tak slavného zpěváka, jakým Karel Gott je, se už nikdy nebude opakovat. Celosvětový trend je hledat pořád něco nového, všechno se zrychlilo. A já jsem vděčná, že jsem mohla s Karlem Gottem čtrnáct let spolupracovat.“

Knihu NÁŠ KAREL můžete objednávat - ZDE!!! 

Kniha Náš Karel vychází  3. 6.

VIDEO: Jitka Zelenková vypadá neskutečně mladě! Ale nic není zadarmo.

Video
délka: 02:39

Jitka Zelenková vypadá neskutečně mladě! Ale nic není zadarmo. Markéta Reinischová

Fotogalerie
78 fotografií