Setkáváme se toto pondělí dopoledne v kavárně na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad. Tomáš Hoffman si objednává jasmínový čaj („Kávu už jsem dnes měl,“ vysvětluje.) a působí vážně. Skoro bych řekl až smutně. Když obdivně zmíním, že stojí za filmem, který dosud vydělal bezmála 200 milionů a na nějž zatím přišlo milion a 247 tisíc diváků, bez viditelných emocí poznamená: „Tohle jsou data jen za monitorovaná kina, ve skutečnosti už jich je víc než 1,3 milionu.“

Působíte, jako byste z toho ani neměl radost.
„Pochopitelně z toho mám obrovskou radost, ale těch pocitů se ve mně mísí víc. Je to závazek vůči divákům a velká zodpovědnost za další filmy, protože úspěch filmu nikdy není náhoda.“

Jak to myslíte?

„Není to poprvé, co se nám podařilo dosáhnout nadstandardních výsledků. Víc než milionovou návštěvnost měly i Ženy v pokušení režiséra Jiřího Vejdělka. Filmy Účastníci zájezdu nebo Muži v naději se milionu přiblížily. Na naše filmy lidi rádi chodí do kina, ostatně to je podle mého hlavní důvod, proč točit filmy – aby na ně chodili diváci, ale člověku to dá dost zabrat. “

Jaký je váš recept na trhák?
„Jednoduchý. Musíte dělat to, co vám přináší radost, čemu sám věříte. Já jsem sice studoval filmovou vědu a filmovou historii, ale moje srdce patří lehkému komediálnímu žánru. A tak si vybírám spolupracovníky, kteří mají podobnou vášeň, a točím s nimi takové filmy, které sám chci v kině vidět. A děláme to co nejpoctivěji a jak nejlépe dokážeme – každému filmu předchází mnohaměsíční příprava, kdy se řeší i ty nejmenší detaily.“

Kolik námětů nebo scénářů ročně dostanete do ruky?
„Tucty, ale nikdy jsem žádný nepoužil, protože svaté nadšení nestačí. Stejně jako nezkonstruujete auto jen díky tomu, že je denně vídáte na ulici, nenapíšete dobrý scénář jen proto, že jste viděl hodně filmů. Kromě chuti k tomu potřebujete mít talent, a především znát řemeslo. Ale to neznamená, že by to lidi neměli dál zkoušet a posílat svoje scénáře všem producentům, na které seženou kontakt.“

Ale proč, když nic nepoužijete?
„Protože i v životě občas čekají happy endy i na zdánlivé outsidery. Podívejte se na příběh Martina Horského, scenáristy a režiséra Žen v běhu. Nemá vystudovanou žádnou filmovou školu, ale má rád filmy a rozhodl se to dokázat. Napsal jeden scénář, druhý, pracoval na sobě, studoval knihy o tom, jak psát scénáře a režírovat, a na prahu čtyřicítky se propracoval k tomu, že natočil nejen nejúspěšnější debut, ale i komerčně nejúspěšnější český film vůbec.“

Někdo by řekl, že měl prostě štěstí…
„Štěstí se hodí vždycky, ale především si věřil, a co je ještě důležitější, tvrdě na sobě roky pracoval, zdokonaloval svůj talent. Není to tak, že by jen sedl a začal psát něco zázračného.“

On sám vyprávěl, že scénář k filmu Láska je láska mu režisér Milan Cieslar dával opakovaně přepisovat. Kolikrát předělával Ženy v běhu?
„Práce mezi první a finální verzí mu trvala zhruba rok, ale už v první verzi bylo zakleto to nejdůležitější – ono kouzlo silných emocí a pozitivní energie.“

A co na něm tedy celý rok dělal?
„Je to stejné, jako když stavíte dům. Můžete se spokojit s tím, že stojí, anebo si dáte tu práci, aby byl i co nejkrásnější, a pak strávíte měsíce vylepšováním a zdokonalováním. Martin na základě našich debat celý rok zpřesňoval charaktery, jejich motivace, přidával vtipy, snažil se emotivně maximálně vytěžit každou scénu. Když chcete natočit dobrou komedii, musíte každý detail mnohokrát promyslet. Dělat komedii vážně není žádná sranda.“

Jako novinář si samozřejmě dokážu představit, jak náročné je opakované čtení, kdy se text ladí a zvažuje se, jestli to či ono bude, nebo nebude fungovat. Jak si udržujete odstup?
„Abych si udržel určitou čerstvost, čtu scénář během roku maximálně pětkrát, pak už člověk ztrácí odstup a přestává si být jistý, jak to bude na diváky fungovat. Pro mne je ale nejdůležitější úplně první čtení. Musím si na něj udělat čas, číst to s čistou hlavou, soustředit se. Právě při prvním čtení nejvíc poznáte, jestli projekt má, nebo nemá potenciál.“

Tedy jestli se u scénáře komedie smějete?
„Vtipy jsou pochopitelně také důležité, ale podstatnější je, jestli z toho cítím pozitivní energii, silné emoce, jestli tam jsou šťavnaté charaktery. To je to, co diváky i mne zajímá nejvíc.“

Děláte si při čtení poznámky?
„Píšu si jich hodně. Poznamenávám si, co na mne jak působí, kteří herci mne při čtení jednotlivých postav napadají, dělám si i technické poznámky.“

Myslíte hned i na to, jestli se to vůbec dá natočit?
„V první řadě zkoumám, jestli tam jsou dostatečně silné, zajímavé, výrazné a sympatické charaktery. Pak samozřejmě zkoumám, jestli je to natočitelné, protože v našich podmínkách ani nemá cenu snažit se dělat filmy, v nichž budou divoké automobilové honičky, velké přestřelky, akční scény, protože to tady natočit nedokážeme.“

Proč vlastně ne?
„Nemáme na to především finance a většinou ani zkušenosti. Pokaždé, když se tady někdo o něco takového pokouší, nakonec tomu stejně čouhá sláma z bot. Takže při čtení zkoumám i to, za kolik se to dá natočit.“

Jak?
„Film hodně prodražuje například počet prostředí, ve kterých se odehrává. Když se podíváte na seriál Přátelé, odehrává se jen v několika prostředích a scénář se píše přímo do nich. Když někdo píše scénář u nás, často v něm zbytečně použije 50 prostředí, přitom ten film se dá úplně stejně natočit ve 30 prostředích, což film výrazně zlevní, a navíc mu to dramaturgicky pomůže, pěkně se to všechno sevře.“

Přemýšlel jste už při prvním čtení Žen v běhu, kolik by na ně mohlo přijít diváků?
„Návštěvnost nikdy neodhaduji, ani sám pro sebe v duchu! Co se týče filmů, jsem až chorobně pověrčivý. Tenhle zvyk jsem si vypěstoval už jako ředitel distribuční společnosti. Navíc odhady málokdy vycházejí – někdy filmy bolestně selžou, jindy nebývale překvapí. To se dopředu nedá odhadnout, kdo říká, že to umí, lže. Jinak by se točily jen samé úspěšné filmy.“

Ale tak nějaký odhad si jako producent dělat musíte, když nakládáte s miliony, ne?
„Nemusím. Věřím svému šestému smyslu, že když mne něco osloví a pustím se do toho a všichni tomu dáme nejvíc, že to nemůže dopadnout špatně. Pochopitelně ale jsou nějaké hranice, kolik ten film může stát, aby to mělo smysl, což je v českých podmínkách 20–25 milionů.“

Překvapuje mne, že od začátku nekalkulujete, jestli se film zaplatí…

„K čemu by mi to bylo? Akorát bych se bál. Nemá smysl zaobírat se možným počtem diváků a tržbami, jsou to jen vzdušné zámky. Co ale smysl má, je postupovat co nejracionálněji. Hlídat náklady a věnovat maximum energie scénáři, natáčení, výrobě plakátu, traileru. To všechno se snažím dělat co nejpoctivěji, neodfláknu sebemenší detail. Když k tomu takhle odpovědně jako já přistoupí i režisér, kameraman, střihač a distributor, pak to musí dopadnout dobře. Prostě musí.“

Nechci to přivolávat, ale co když vás jednou intuice zradí?

„Stát se může všechno. Ale když se 40 let díváte na pět i více filmů týdně, vypracuje si váš mozek nestandardní schopnosti s filmy spojené. Navíc nejde v první řadě o intuici nebo o štěstí, ale hlavně o maximální nasazení. Věřím, že když člověk všechno udělá poctivě a nic neodflákne, bude po zásluze odměněn.“

Sám jste režíroval komedii Bezva ženská na krku. Neměl jste chuť natočit i Ženy v běhu?

„No jasně že měl. Ale ani jsem to Martinovi nezkoušel navrhnout, protože naše domluva byla jasná: Když se mu podaří napsat něco výrazně pěkného, sám si to natočí. On napsal skvělý scénář a slovo je potřeba dodržet. Navíc tím nedošlo k žádné reinterpretaci, protože zpracoval dvě svá témata, která jsou mu vlastní. Každý den rád běhá a je to velmi rodinně založený člověk, který má stejně starou dceru, jaká je ve filmu.“

Pro film jste získali samé hvězdy. Proč právě Tereza Kostková, Ondřej Vetchý, Veronika Kubařová, Jenovéfa Boková, Zlata Adamovská a další?
„Protože jsou to skvělí herci, nejlépe se nám hodili k charakteru postav, ladí spolu, ale současně jsou velmi odlišní. A v neposlední řadě mají rádi komediální žánr.“

Ve filmu hrají i děti Terezy Kostkové a Ondřeje Vetchého. To byl váš nápad?
„Ne. Ondřej Vetchý přišel s nápadem, že by nejmladšího potomka mohl hrát jeho syn Aron. Syn Terezy Kostkové pak roli získal náhodou, když mámu doprovázel na casting dětských rolí. Nakonec si to také zkusil a byl prostě nejlepší.“

Martin Horský vyprávěl, že jste byl prakticky každý den na place. Hodně jste zasahoval do natáčení?
„Neřekl bych, že zasahoval, spíš dával pozor, aby vše klapalo. Hodně mi v tomhle pomohlo, že jsem před třemi roky sám režíroval. Prošel jsem si stadiem natáčení i střihu a díky tomu tak přesně vím, čím režisérům mohu jako producent pomoci. Co jim musím poskytnout a co je naopak zbytečné. Dokážu odhadnout, co je potřeba natočit a co už ne, co bude fungovat a co ne.“

Fotogalerie
26 fotografií