7°C
Vy a Štaidl se dnes nestýkáte – proč? Vždyť jste si vždycky rozuměli.
„To je složitější. Když byla Iveta na léčení v Kroměříži, napsal jí otevřený dopis, který uveřejnil právě u vás v Blesku. Hovořil tam také o mně a mne se to, co tam psal, velice dotklo.“
Co tam tak strašného bylo?
„Ani se mi o tom nechce mluvit. Něco v tom smyslu, že jsem divná. Že přece není normální, aby Artur neměl postel sám pro sebe. Zapomněl ale dodat, že jsme byli u nás na chalupě, kde, když přijelo víc lidí, spalo na jedné posteli také víc lidí. Chalupu nemáme roztahovací.“
Muselo za tím ale přesto ještě něco být víc, že tohle napsal. Nenaštvala jste ho něčím?
„Já? Možná Iveta před odjezdem do Kroměříže. Napsala takový papír, mám ho dodnes schovaný, že mně dočasně svěřuje Artura do péče. Tedy mně a samozřejmě Láďovi. Možná že tohle se ho dotklo...“
A s Arturem, o kterého jste se tak dlouho starala, se teď vídáte?
„Od Ivetiny smrti jsem ho neviděla, neslyšela. Bolí to, ale snažím se to pochopit. Artur si musel prožít obrovské trauma a možná ho řeší tak, že nechce mít vůbec nic společného s lidmi, kteří by mu připomínali mámu.“
Ani vy jste se nesnažila o kontakt s ním?
„Ne. Právě proto, že mu nevidím do hlavičky, to nechávám na něm. Když se ozve, budu šťastná. Nebo když se objeví, ví, kde bydlím, otevřu mu láskyplně náruč.“
Vychovávala jste ho jedenáct let. Od jeho pěti jste byla jeho druhou babičkou, vodila ho do první třídy, učil se s vámi písmena i násobilku. Musíte mít o něho starost.
„Nemám, a tohle mi opravdu věřte. Žije s tátou a Láďa se postarat umí, to vím jistě.“
Proč ta jistota?
„Velmi dobře ho znám. Vím, jak perfektně se dokázal postarat o tři děti, které má s Áňou Štaidlovou. Klobouk dolů.“
Vzpomínky na Ivetu i Artura
2002: Iveta na chalupě u Goldy na Vysočině i strašně ráda vařila. „Byla bezvadná kuchařka. Tentokrát guláš ale vařil manžel a Iveta dostala za úkol udělat k němu houskový knedlíky. A usmyslela si, že všechny musí být stejně dlouhé, tak si vzala pravítko a měřila je,“ vzpomíná Dvořáková.
2004: Iveta s Arturovou chůvou u rybníka poblíž Goldiny chalupy na Vysočině, kam zpěvačka se synem často jezdila. „Byli u nás jako doma. Iveta se stala součástí naší rodiny. Vždycky jsme jim s manželem nechali náš pokoj, aby měli soukromí,“ říká Golda.
2005: Chůvě Goldě říkal Artur Goldo-Kolčo a byl prý přímo nadšen, že si s ním dokázala hodiny hrát s legem. „Lego, to bylo jeho. Dostával ho od mámy, od táty, prostě od všech. Byl obrovsky zdatný architekt a dokázal postavit naprosto všechno. A měl velký štěstí, protože já tuhle stavebnici miluju dodnes,“ netají Golda.
