14°C
Jak jste se s Járou seznámili?
„Šla jsem s ním udělat rozhovor, a už jsme se nerozešli. Jaroušek moc toužil po tom, aby se mohl z USA natrvalo vrátit do vlasti a umřít doma. Cítil se opuštěně a potřeboval někoho, kdo by o něho pečoval.“
Není to na vztah málo?
„Já jsem toho o něm dost věděla, protože dědeček ho poslouchával ze Svobodné Evropy a moje babička na něj chodívala do divadla. Dokonce, když jsem ho poprvé přivedla, tak se na něho hned vrhla, že jestlipak si na ni vzpomíná, když se jí v roce 1938 podepsal do památníčku. To se ví, že Jára jako pravý gentleman nepřiznal, že si to nepamatuje.“
Je pravda, že v tom byla i novinářská kachna?
„Spíš novinářčina. Už při našem prvním rozhovoru se mi svěřil, že má nejraději šunkofleky a klasickou českou kachnu se zelím a knedlíkem. U nás se vždy vařilo podle receptů mojí prababičky, která byla vyhlášenou panskou kuchařkou. Tak jsem Járu pozvala na kachnu podle jejího receptu. Byl z toho úplně v sedmém nebi, a tak jsem ho vlastně dostala.“
Dostala… To nahrává předsudkům o zlatokopce.
„Nebylo co závidět. Po svatbě jsme odjeli do New Yorku, kde Jára narychlo prodal svůj malý řadový domeček na předměstí a vyplatil své tři dcery, takže mi nikdy nic nemohly vyčítat.“
A co zbylo?
„Nechal si jen minimum peněz, za které jsem mu nakonec splnila jeho poslední přání – hrob na Vyšehradě. Jaroušek vždycky říkával, že by tam chtěl jednou ležet, protože je to tam plné jeho starých kamarádů, tak že prý tam bude i po smrti určitě veselo.“
Jaký byl váš vztah?
„Samozřejmě platonický, ale od Járových přátel jsem se doslechla, že se jim občas chlubil tím, jak pookřívá, že spí vedle mladé ženy, apod. Nevím, jestli mu to věřili, ale já to nikomu nevymlouvala, protože jsem mu nechtěla kazit jeho poslední radost a brát mu jeho mužské ego.“
Byl život s komikem plný humoru?
„Třeba celé odpoledne Jaroušek vůbec nepromluvil, protože se ponořil do svých myšlenek. Ale stačilo, aby vyšel ven na ulici a někdo ho oslovil, a hned to byl zas ten rozjařený stařík. Miloval lidi, kteří ho potkávali a poznali ho. Říkal jim něžně »potkani«.“
Co vám zůstalo ze vztahu s Járou?
„Byl to nejslušnější a nejhodnější chlap mého života, tak mi zbyly nádherné vzpomínky na úžasné dva roky společného života. A zbylo mi příjmení Kohoutová. Musela jsem mu slíbit, že i kdybych se znovu provdala, jeho jméno si určitě nechám, aby jeho příjmení tady dál zůstalo. Jára totiž o jediného syna, Jarouška, přišel v jeho čtyřech letech jen proto, že roku 1943 nebyl v protektorátu dostupný penicilin.“
Jak jste se jako třicetiletá vdova vdala za mladého Egypťana?
„Na reportážní cestě po Egyptě jsem k ruce dostala mladého a milého průvodce, který studoval češtinu na Karlově univerzitě. Hned první den to zajiskřilo a vznikla láska jak z románu od Rosamunde Pilcherové.“
Rozdíl kultur vám nevadil?
„Stalo se mi, co se občas ženám stává. Přestala jsem přemýšlet a na vše se dívala růžovými brýlemi. Opustila jsem Prahu a odstěhovala se do Káhiry. Svatba proběhla velmi rychle, a protože jsem měla v pase příjmení Kohoutová, tak mám v egyptském oddacím listu napsáno otec – Jaroslav Kohout. Můj manžel se totiž styděl přiznat, že už jsem byla vdaná, v arabském světě to nepůsobí moc dobře.“
Jak se vám žilo v Káhiře?
„Prakticky jsem nemohla vyjít na ulici sama, aby mě neobtěžovali místní muži. Dokonce ani když se narodila naše dcera a já šla ven s kočárkem. Evropanka pro ně byla příliš velkým lákadlem. Manžel přes týden pravidelně pracovně opouštěl Káhiru a já zůstávala celou dobu jen zavřená v bytě v devátém patře s výhledem na pyramidy. Byla to krása, ale na mě začaly přicházet deprese. Ta bezvýchodná situace mě stále víc táhla k oknu a něco mi neustále říkalo, ať skočím. Naštěstí jsem si uvědomila, že moje dcera mě potřebuje a že jestli nechci skončit jako sebevrah, tak se musím vrátit domů. A to rozhodlo.“
Jaký byl rozvod po egyptsku?
„Překvapivě jednoduchý. Manžel mi dal na úřadě podepsat papír v arabštině – a řekl, že jsme rozvedení.“
A co po návratu domů?
„Vrátila jsem se k novinařině. Bývalý manžel se znovu oženil, měl další dvě děti a za dcerou jezdil čím dál méně. Jejich vztah se odcizoval, takže dceru ani nenaučil arabsky. To nejhorší přišlo ve chvíli, kdy dcerka nastoupila do školky a pak do školy.“
Jak to?
„Poprvé v životě jí někdo dal najevo, že je jiná. Některé děti se s ní nechtěly kamarádit, což ji trápilo, protože to nechápala. Já jsem nikdy neměla žádné rasistické předsudky, tak jsem si vůbec neuměla představit, jak zakořeněné tyhle věci v některých lidech jsou. Byl to pro mě šok. Není snad pro mámu nic horšího, než když vám přijde dítě s pláčem ze školy a vy mu máte nějak vysvětlit, proč s ním některé děti nechtějí mluvit. To hodně bolí.“
Knížka pro prababičku
Marcela Kohoutová nedávno vydala knížku, která ale není ani o Járovi, ani o ní. Hlavní postavou je její prababička a její manžel, bývalý legionář, hrdina od Zborova. „Byli to nesmírně čestní a obětaví lidé. Události dvacátého století byly hodně složité a občas šlo i o život. I když prababička s pradědečkem byli úplně obyčejní lidé, o kterých se nikdy nic nedočtete v učebnicích dějepisu, tak si zaslouží aspoň tohle drobné připomenutí jejich velmi neobyčejných životů. A protože moje prababička byla zároveň vyhlášená panská kuchařka, které její pochutiny osobně pochválila i Hana Benešová s manželem, tak v knížce tyhle vyhlášené recepty prostě nemohly chybět,“ říká Marcela Kohoutová.
